Pragulic: z bezdomovců průvodci
Prohlídky Prahy vedené bezdomovci. Ten nápad vznikl před deseti lety v hlavě studentky Terezy Jurečkové a jejích spolužáků. Dnes je Pragulic úspěšným sociálním podnikem, který umožňuje zájemcům z řad veřejnosti poznat a zažít svět lidí bez domova, a tím mění zažité stereotypy týkající se oblasti bezdomovectví. Tereza studovala management v neziskovém sektoru na Ostravské univerzitě a poté Studia občanského sektoru na Karlově univerzitě. Se sociálním podnikáním má zkušenosti už více jak 11 let, ze školy teoreticky a pak i prakticky. Aktuálně je jednou nohou ve vedení Pragulicu a druhou doma se svou malou dcerkou.
Projekt Pragulic vznikl během vašeho studia. Co vás motivovalo k tomu, uvést jej do života?
Motorem bylo rozjet náš vlastní projekt v oblasti sociálního podnikání, téma jsme teprve hledali, popostrčení přišlo z fakulty, kde jsme studovali. Faktory, které nám hrály do karet, byly určitě dostatek času při studiu a snaha nabýt zkušenosti a praxi, pracovat na něčem, co nás bude bavit. Díky soutěži Social Impact Award jsme pak projekt rozjeli. Že bude Pragulic ve finále tak “velká věc”, jsme si v tu chvíli asi plně neuvědomovali.
Pragulic zaměstnává lidi bez domova. Měli jste s touto cílovou skupinou předchozí zkušenosti?
Ne. Zkušenosti jsme nabírali v průběhu přípravy projektového záměru, četli jsme literaturu a hledali všechny možné zdroje, zkontaktovali jsme se s různými organizacemi u nás i v zahraničí, abychom získali zpětnou vazbu na náš nápad. A skrz ně jsme se setkali i s prvními lidmi bez domova.
Je o práci ve vašem podniku zájem?
Ano, zájem stále je, vždy máme několik lidí na čekací listině a s některými se dostaneme ke spolupráci třeba až za pár let. Lidé se k nám dostávají různými způsoby - odpoví na inzerát, dohodí je někdo z našich průvodců, ozve se nám nějaká spolupracující organizace či úředník nebo vytipujeme člověka přímo na ulici. Pak následuje školení, příprava trasy a cvičné prohlídky.
Můžete popsat, v čem jsou vaše prohlídky unikátní? Co návštěvníci zažijí, co by jinde nezažili?
Dostanou se třeba do squatu a dalších míst, které naši lidé obývají. Do sex kabinek, do bizarní zastavárny s příznačným názvem Panoptikum. Nebo stráví 6 hodin prozmrzlí na Karimově noční prohlídce pražským podsvětím. To si troufnu říct, že nikde jinde opravdu nezažijí. Některé z těchto zážitků jsou časově limitované, protože samozřejmě obydlí a další životní podmínky se na ulici mění velmi rychle. Spousta z míst, která jsme v minulosti ukazovali, již dnes vůbec neexistuje. Další rozměr jsou lidské příběhy. Ne každý si troufne oslovit bezdomovce na ulici a pokecat s ním o jeho životě. Je to prostě neskutečný, silný a osobní zážitek.
Na vašem webu píšete, že „nejedete“ v grantech a dotacích. Proč? Jak se vám daří si na sebe vydělat?
Od začátku jsme Pragulic stavěli jako sociální podnik. I když jsme zprvu měli ambice získat něco na rozjezd, brzy jsme zjistili, že je to pro začínající organizaci s tak, v té době, novou myšlenkou, skutečně nemožné. O to víc jsme dali důraz na udržitelný byznys model, získali počáteční investici od zahraničního investora a skutečně už po roce jsme se otočili do černých čísel. V tomto trendu pokračujeme celou dobu (krom covidových let), mírně rosteme a udržujeme mírný zisk. Jsou ale období, kdy je to zkrátka obtížnější, a proto si myslím, že by takováto služba ve veřejném zájmu měla být částečně podpořena i z veřejných peněz. Proto nám držte palce, letos zkusíme o dotaci požádat.
Jak řešíte marketing? Jak se vám podařilo navázat spolupráci s řadou známých osobností?
Většina známých osobností prostě přišla na prohlídku bez toho, abychom o tom věděli, a pak to sdílely na svých sociálních sítích. To je to nejlepší, co se vám může stát. S jinými se zase známe osobně a rádi naši činnost podpoří, pokud můžou. Marketing řešíme nízkonákladově, co jde, tak uděláme virálně a low cost, hodně používáme sociální sítě. Doba novinových článků a televizních reportáží už je dávno pryč. Stavíme na příbězích a nebojíme se kontroverze.
S jakými dalšími organizacemi spolupracujete?
To se v čase dost proměňuje. A aktuálně nemůžu zmínit nikoho významného. Samozřejmostí je, že se známe napříč s lidmi kolem sociálních podniků, charit a jiných dobročinných organizací, startupů a byznysů a s některými lidmi ve veřejné správě. A pokud to jen trochu jde, spolupracujeme.
Na co jste pyšní, co se vám povedlo?
Na milion věcí. Jsem pyšná na sebe, co jsem se vše naučila a kam jsem se jako člověk posunula. Ostatní nechci hodnotit. Víte, někdo je schopný se dostat z ulice, se závislosti. V tom starém životě bude pořád tak nějak namočený, ale stejně je to kus práce, a u jiného je pokrok třeba to, že přišel vůbec na schůzku. Povedlo se nám ale určitě celospolečensky tohle téma otevřít a posunout do popředí zájmu. A spoustě lidem otevřít oči.
Je naopak něco, co se tak úplně nedaří? Potýkáte se s nějakými překážkami?
V takovém oboru si dokážete představit, že je překážek a komplikací spousta. Samotná práce s bezdomovci, jejich občasná nekompetentnost, průšvihy a neschopnost normálního fungování. Klasické právní věci, papírování. Nespokojení zákazníci, nespokojení členové týmu. Špatně pochopený komentář nebo obecně nevole vůči tomu, co děláme a jak to děláme. Ostré komentáře na sociálních sítích… Ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nic víc, nic míň.
Můžete přiblížit plány do budoucna?
Spíš ne. Člověk míní, život mění.
