Vojtěch Sedláček neusíná na vavřínech
Sociální podnikatel par excellence a jeden z průkopníků sociálního podnikání u nás. Vojtěch Sedláček. Je držitelem titulu Sociální podnikatel roku a Ceny Via Bona. Založil sociální podniky Agentura ProVás s.r.o. a Obslužná spol. s r.o. Lidem s různými znevýhodněními pomáhá již více než čtvrt století. A ani ve svých 74 letech nepolevuje v úsilí a přichází s novými projekty. Nechme se inspirovat jeho příběhem.
Do sociálního podnikání jste se pustil již v roce 1995. Jaké byly začátky?
Jako bývalý dobrovolný učitel v Jedličkově ústavu jsem se s absolventy pravidelně scházel i po převratu. Někteří chtěli podnikat. Vozíčkář Josef Selichar k tomu dokonce získal vybydlené prostory po truhlárně v Praze 1. Vyžadovalo to více než milionovou investici. Banky se invalidovi půjčit zdráhaly. Nápad zřídit zkušebnu a výdejnu zdravotních pomůcek se mi líbil. Založil jsem tehdy své první eseróčko, vložil peníze a obchod jsme za dva roky otevřeli. Josef si vedl zdatně, časem se podnik rozrostl, zaměstnával přes třicet invalidů. Když Josef zemřel, převzali podnik mí bývalí zaměstnanci a vedou ho dosud. Další osoby se ZPS se o práci hlásily. Hledali jsme další vhodné činnosti. Zaměstnanci obsluhovali šatny, telefonní ústředny, vylepovali plakáty pro kulturní účely, obsluhovali kafírnu, prodejnu medu a včelařských potřeb, prodej v obou našich galeriích, starali se o archivy apod. Tak je tomu dosud.
V době, kdy jste zakládal svůj podnik, u nás bylo sociální podnikání v plenkách. Kde jste získával informace? Čerpal jste ze zahraničí? Nebo jste si vyšlapával vlastní cestičku?
Zkušenosti ze zahraničí, alespoň v mém případě, se nedaly přenést. Zde to byl průzkum bojem.
Spektrum vašich aktivit je velmi pestré. Podle čeho jste volil směry, kterými se podnik ubírá? Na kterou z aktivit jste nejvíc pyšný?
Moc jsem si nevymýšlel, spíš s rozmyslem koukal, kde by pšenka mohla vykvést. Pomáhalo mi Senekovo "ochotného osud vede, neochotného vleče". A pyšný? Stačí mi radost, pro kolik lidí jsme byli příležitostí k dalšímu uplatnění. Těší mne, že naše činnosti, služby i výrobky obstály v otevřené konkurenci. Keplerovo muzeum dokonce získalo světový ohlas, expozice je nyní instalována v pražském Planetáriu. Obě Galerie, v Rybné i v Benediktské, jsou pravidelně zmiňovány v zahraničních bedekrech. Pojednání o Pražském orloji v několika jazykových mutacích se stalo bestselerem, prodali jsme více než 40 000 exemplářů.
Kolik zaměstnanců již vaším podnikem prošlo?
Během čtvrtstoletí byly obě firmy, Agentura ProVás i Obslužná spol. přestupní a vzdělávací stanicí pro několik stovek osob s různými postiženími.
Můžete přiblížit, jak funguje nejnovější projekt Nejdřív doma? Jak vás napadlo začít poskytovat půjčky na kauce na nájemné?
Rodičům, kteří mají pravidelný příjem, ale nemají již na mimořádný výdaj, např. spojený s kaucí, reálně hrozí, že půjdou na ulici a děti do ústavu. Pomoc od úřadů je pomalá a často nedostatečná. Banka nepůjčí, protože rodina nemá čím ručit. A lichvářská nabídka? Ta vede rovnou do pekla. I když mi nápad mnozí rozmlouvali, rozhodl jsem se ve spolupráci se sociálními pracovníky za OSPOD, OSVZ i neziskovek půjčovat na dobré slovo. Bez úroků a bez jakýchkoliv sankcí. To můžu, pouze pokud jsem soukromá osoba. Zřídil jsem tedy transparentní účet a vložil skoro všechny své úspory. Každý může vidět, kolik, kdy a komu se půjčilo, a podobně kdo a kdy a kolik splatil. K ničemu dalšímu, například k režijním nákladům, účet neslouží. Právníci navrhli jednoduchou výpůjční smlouvu. V červnu tomu je právě rok, co projekt Nejdřív doma začal. Za tu dobu získalo bydlení 55 rodin. Začali také přispívat další dobří lidé.
Stává se, že klienti svůj dluh nesplácí?
Platební morálka „dlužníků“ je cca 75 %, tedy tolik procent se vrátí z půjčeného. Taková disciplína pokryje trojnásobek dalších půjček. Splátky jsou štafetou dobré vůle. Zřejmě ale patří k věci, že několik rodin nesplácí, resp. splácet ani nezačalo. Proč? Prakticky každá rodina je na sociální hraně, tedy není divu, že některá za tu hranu přepadne. Tady Nejdřív doma nestačí. Je třeba pomoci jinak.
Uchází se vaše podniky o veřejné zakázky?
O veřejné zakázky se již více let neucházíme. Opakovaně jsme udělali negativní zkušenost, je to pro nás marné úsilí. Pouze jednou jsme uspěli, ale i ve velmi podobných případech jsme si ani neškrtli, ač vítěz zadání nesplňoval tak, jako my.
Jak vaše podnikání zasáhla pandemie Covid-19?
Pandemie pro nás znamenala výrazné ztráty. Obchody a galerie jsme měli zavřené, vylepování pro kulturní akce, což je jeden z hlavních našich příjmů, nikdo neobjednával. Podpora od státu byla slabá, přispěl pouze na některé nájmy, celkově méně než 10%. Nájem ploch pro kulturní výlep ani k částečné náhradě neuznal. Úsporným režimem se nám ale podařilo nikoho nepropustit.
Přinesla vám pandemie i něco pozitivního?
O pozitivitě v souvislosti s více než 30 000 zemřelými se mi těžko mluví. Docela mi vyhovovalo všeobecné zklidnění sektoru služeb, i když bylo utlumeno místy až moc.
Jak si podle Vašeho názoru vede české sociální podnikání v porovnání se zahraničím?
Sociální podnikání je vázáno na sociální systém té které země, těžko to mohu posoudit.
Jaké máte s vaším sociálním podnikáním plány do budoucna?
Plány do budoucna v životě i v podnikání nemám. Jedině snad, aby mne Pánbůh při rozumu zachovati ráčil.
Text: Lenka Malá
Foto: Vojtěch Sedláček ve své prodejně historických plakátů. | Foto: Zuzana Hronová,
Článek byl vytvořen v rámci projektu Podpora sociálního podnikání v ČR, registrační číslo CZ.03.2.60/0.0/0.0/15_016/0006098.
