„Zaměstnance musíme z práce až vyhánět“

Mléčný bar Bílá vrána spadá pod o. p. s. POHODA, která tento sociální podnik zřídila a zaměstnává tu některé své klienty. Tento mléčný bar  jako mávnutím křídel dokáže v zákazníkovi probudit příjemný pocit navozený útulným a přátelským prostředím i příjemnou obsluhou. Má totiž své hnízdo vystlané vřelým a usměvavým personálem, ať už z řad lidí s handicapem nebo bez něj. Lahodné jídlo a výborné pití Vám zajistí, že se po odchodu budete vznášet právě tak, jako ta bílá vrána, chuťové pohárky budou totiž v sedmém nebi. Bar si nemohl vybrat příznačnější název, Bílá vrána je totiž jiná, výjimečná a ukazuje nám, že i na první pohled černá se může změnit v bílou, nebo ji tak můžeme vidět – vždy totiž záleží na úhlu pohledu.

Na mé otázky odpovídal obchodní manažer Bílé vrány Zoran Dukić a provozní Jan Viertel.

Mléčný bar nese název Bílá vrána, což evokuje označení někoho nebo něčeho výjimečného, v čem je tedy výjimečný Váš bar?
ZD: Náš bar nabízí výjimečně dobré nápoje, koláče, dorty... a je výjimečný i tím, kdo tu pracuje, jsou to lidé s mentálním postižením.

Kdo se může stát zaměstnancem Bílé vrány? Jde o pracovní rehabilitaci, která pak umožní klientovi uplatnění na volném trhu práce, nebo je zde klient zaměstnán na dobu neurčitou?
ZD: Zatím máme „rekrutované“ zaměstnance z řad chráněného bydlení společnosti Pohoda, přihlásit se ale může i někdo zvenčí. Momentálně máme ale plný stav. Naši zaměstnanci zde pracují na dobu neurčitou, nejde o pracovní rehabilitaci, zůstávají tak dlouho, dokud je to baví, dokud nám spolupráce vzájemně vyhovuje. Zaměstnanci dostávají za svou práci zaplaceno a my od nich očekáváme jako od kterýchkoli jiných zaměstnanců dobře odvedenou práci, kterou opravdu odvádějí skvěle, jen jim to někdy o něco déle trvá.

S klienty se systematicky pracuje, osvojují si určité schopnosti, dovednosti, umí připravit různé koktejly, dorty, bábovky. Pracujeme se s nimi tak, aby se byli později schopni osamostatnit a uplatnit se na volném trhu práce. Stalo se teď čerstvě, že klientka od nás odešla a našla si práci v jiné kavárně. Z toho jsme měli dvojjaké pocity. Na jednu stranu nám to bylo líto, že od nás odchází, na druhou stranu jsme měli obrovskou radost, že se jí povedlo osamostatnit – že byla schopna se „udat“ na trhu práce.

Je nějaký rozdíl (případně jaký) v zaměstnávání člověka bez handicapu a člověka s handicapem?
JV: Naši zaměstnanci jsou rádi, že tu můžou být, že tu můžou pracovat. Váží si, že mají nějakou náplň svého času, že někam patří, jsou součástí nějakého týmu. Dělá jim radost, že se mohou něco nového naučit a dozvědět. Někdy je dokonce musíme z práce až vyhánět, seděli by tu, povídali a pomáhali mi nejraději i po pracovní době. Často se účastní akcí nad rámec svých povinností, přijdou ve svém volnu a chtějí se účastnit třeba nějaké výstavy nebo divadla a hned začnou něco dělat. Musím jim to až zakazovat – ne, teď tady nejste v práci.

Běžný zaměstnanci si často stěžují, že musí do práce, oni jsou rádi, že do ní chodit můžou. Je lepší pracovat s lidmi, kteří chtějí, ale nemůžou, než s těmi, kteří můžou, ale nechtějí.

Co všeho klientům práce tady může dát a dává?
JV: Mají výplň času a mají možnost ten čas s někým sdílet, být v kontaktu s ostatními. Učí se tu nejen jak namíchat koktejl, upéct koláč, ale i jak vycházet s ostatními, respektovat a dodržovat stanovená pravidla. Naši zaměstnanci za svou práci dostávají peníze, ale je to především pocit smyslu a naplnění, co jim práce přináší.

Mohou zaměstnanci rozhodovat o chodu podniku? Jak a do jaké míry mohou určovat a ovlivňovat svou práci?
JV: Před nástupem na směnu máme vždycky krátkou schůzku, kde se domluvíme, co a jak budeme ten den dělat. Sami mohou říct, co by se třeba ten den chtěli učit vařit nebo co by dělat nechtěli. Stejně tak máme setkání po konci směny, řekneme si, co se povedlo, co méně, co by bylo třeba udělat příště jinak.

ZD: A já dodám, že moc v rozhodování měli právě i ve výběru svého provozního. Našich zaměstnanců jsme se ptali, jak se jim uchazeč o práci zdá, a oni se k němu vyjadřovali. Takže oni si z velké části sami vybrali svého provozního. Takže pokud chce u nás někdo pracovat, musí se líbit našim zaměstnancům.

A co naopak práce s Vašimi zaměstnanci dává Vám?
JV: Ten pocit důležitosti je vzájemný, oni získávají pocit důležitosti od nás a my od nich. Zajímají se o vás, zajímá je, co jim řeknete, co je naučíte. Můžu sledovat a dokonce se podílet na tom, jak se něco učí, jak se nějak vyvíjejí. Něco jim ukážete, oni se snaží, příště jim to jde líp, pak zase o něco líp a vy vidíte ty pokroky. Učíme se, jak třeba má vypadat zeleninová obloha, opakujeme si to a pak je to skvělý pocit, když se to podaří.  Dává mi to i pocit potřebnosti a učí mě to myslet i na ostatní a tím se lehce nakazí i okolí. Třeba manželka teď, když vyřazuje oblečení, tak hned myslí na naše klienty a pošle jim to, že by se jim to mohlo třeba hodit.

Já jsem se v sociální oblasti ocitl v podstatě náhodou, dřív jsem pracoval v komerčním sektoru, kde jsem si víc vydělal, ale nikdy jsem z práce neodcházel s tak dobrou náladou a tak spokojený, jako odcházím teď.  Dává mi to víc než ty peníze, mně to dává zkušenost a dává mi to i možnost nějakou zkušenost předat, obohacují mě ty příběhy lidí, vždyť tady je to vlastně o nich.

Zaměstnanci se toho bezesporu mají v Bílé vráně hodně co naučit – ať už jde o samotný provoz kavárny nebo společenský kontakt a osvojení si přidružených dovedností. Co se naopak vy učíte od svých zaměstnanců?
ZD: Nemít předsudky. Chápat a vnímat člověka, jaký je, brát ho bez škatulkování, přistupovat ke každému jako k sobě rovnému, učíme se otevřenosti v kontaktu. Člověk se naučí nedávat tak na první dojem, klienti jsou mnohem schopnější, než by se mohlo někomu zdát. Uvědomil jsem si, že je důležité dát těm lidem šanci, aby ukázali, co umí, co zvládají, jací jsou. Poznal jsem, že jsou takoví, jací jsme my všichni – mají svoje záliby, sny, starosti i radosti. Někdy je jen složitější najít formu společné komunikace, ale když ji pak najdeme, je radost být spolu v kontaktu. Hodně se společně nasmějeme.

A co Vaši zaměstnanci krom skvělých nápojů a pokrmů mohou dát Vašim zákazníkům?
ZD: To samé – nemít předsudky.

Aby oni taky nedělali rozdíly. Když jsou v kontaktu s naším zaměstnancem, pochopí, že je to člověk jako každý jiný – jako já nebo vy a chce, aby se k němu přistupovalo jako k někomu, kdo je na stejné úrovni a ne jako k někomu, kdo je víc nebo míň. Zákazníci si odtud odnášejí tu zkušenost právě z kontaktu. Někdy nám chvíli trvá, než najdeme společnou řeč, ale pak si spolu skvěle popovídáme, já jsem nikdy nezažil tolik legrace jako tady. Je důležité tyto lidi potkávat, interakce s nimi. Člověk může poznat, že i když někdo neslyší, může vás uslyšet, i když někdo má mentální handicap, můžete si navzájem rozumět.

Mléčný bar je tedy po všech stranách užitečným podnikem – zaměstnancům sobě vzájemně i zákazníkům. Sociální cíle sociálního podniku určitě tedy splňujete, jak je to s naplňováním toho podnikatelského? Je Váš podnik schopný si na sebe vydělat nebo čerpáte nějaké dotace?
ZD: Je to kavárna jako kavárna, podnik jako podnik. Musíte něco koupit, něco prodat. Je možnost na takový podnik dotace dostávat, my se snažíme ale žádné nečerpat, chovat se jako řádný hospodář, snažíme se na sebe sami vydělat. Nechceme být na ničem a na nikom závislí, takže v tuhle chvíli ani žádné dotace nečerpáme. Chceme si umět na sebe vydělat jako každý jiný podnik. Pravdou je, že nás podporuje obecně prospěšná společnost Pohoda, pod kterou mléčný bar Bílá vrána spadá. Ale chceme se osamostatnit a být nezávislý a soběstačný. Naším primárním cílem není vydělávat, ale zároveň nechceme ani prodělávat.

Na stránkách baru píšete, že spolupracujete i s jinými neziskovým organizacemi. Můžete být konkrétnější? S kým spolupracujete?
ZD: Spolupracujeme například s chráněnou dílnou Prosaz, která sídlí tady hned vedle. Zavedli jsme tak zvané mýdlové vstupné. Když tu pořádáme třeba divadlo, tak hosté místo vstupenky, lístku dostanou mýdlo právě tady z té chráněné dílny.

Na Vašich stránkách jsem se také dočetla, že Vaším cílem je i rozšiřovat povědomí o sociálním podnikání. Což potvrzujete tím, že děláte rozhovor pro zpravodaj zabývající se sociálním podnikáním. Jakým dalším způsobem toto povědomí šíříte?
ZD: Cateringem. Tím, co je pro náš podnik nejzásadnější – přímým kontaktem. Účastníme se různých akcí a nabízíme tam své produkty. Zákazníci mají možnost ochutnat naše dobroty a naši zaměstnanci poznat zase jiné prostředí. Dělali jsme catering pro jiná sdružení, pro firmy ze ziskového sektoru, v americkém kulturním centru, v ČSOB, i pro sto sedmdesát šest lidí v Národní technické knihovně, ale děláme i malé komorní akce pro pár lidí.

Nejlepší cesta jak propagovat sociální podnikání je v přímém kontaktu – mezi lidi. O nás nikdo nenatáčí filmy, my se promítáme přímo v žaludku. Jak se říká, cesta k srdci je skrz žaludek, tak my jdeme touto cestou.

Prezentujete se, že aplikujete politiku ekologického odpadového hospodářství. Jakým způsobem tak činíte?
ZD: Samozřejmě třídíme odpad. Také jdeme v duchu sdružení „Zero kilometer food“ - aby zboží šlo co nejkratší cestou ke spotřebiteli, to znamená nakupovat české výrobky a suroviny. Kupujeme fair-trade zboží, snažíme se vařit z bio potravin a preferujeme obaly z biomasy nezatěžující tolik životní prostředí. Rádi bychom si toho dopřáli víc, třeba kupovali mléko jen od farmáře, ale jsme malí odběratelé, tak si to bohužel nemůžeme dovolit v takové míře, jak bychom chtěli.

Na vaší kavárně je mimo jiné sympatické, že nabízí krom skvělých nápojů a zákusků a práce lidem se znevýhodněním i volnočasové a kulturní aktivity? Co všechno mezi ně patří?
ZD: V našem mléčném baru se snažíme poskytovat prostor ke kulturním aktivitám v rámci Momentální scény. Z kavárny jsme se rozhodli také vytvořit prostor, kde se lidé mohou nejen setkávat, ale kde se mohou i vyjádřit, a to jakoukoli uměleckou formou.
Pořádáme výstavy, koncerty. Hraje nám tu domovské Pohodové divadlo, hrála tu Inventura, a protože rozdíly neděláme, hrálo nám tu a zas zahraje Divadlo sester Brokových.

Chystáte nějakou novinku, mají se Vaši návštěvníci na co těšit?
ZD: Chystáme velkou novinku, ale je to překvapení, takže nechci nic prozrazovat. Řeknu jen to, že to bude novinka, která se dotkne všech pražských kaváren, kde pracují lidé se znevýhodněním. Dotyk Bílé vrány společnost pocítí v červnu tohoto roku.  

Je ještě něco, co byste chtěl na závěr říct a ještě jste neřekl?
ZD: Že děkuju... a děkuju zejména těm, kdo podporují Momentální scénu, myslím, že by si lidé s handicapem zasloužili mít možnost ukázat, co všechno v nich je.
A taky bych všechny chtěl pozvat na koktejl a domácí koláč.

Autor: Drahomíra Broková