Proti lakomství se nejlíp bojuje štědrostí
Cesty k sociálnímu podnikání bývají nekdy klikaté. Ing. Roman Zima (44), jednatel firmy 4 Advantage, s. r. o., pracoval jako ředitel kulturního domu i v marketingu finanční společnosti. To, že dnes funguje jako sociální podnikatel, vysvětluje mj. i svým osobním založením. Spolupráci se zdravotně postiženými považuje za jistý druh symbiózy. Ŕíká: „Mezi námi je rovný vztah.“
Měl jste už v době studií jasno, čím chcete být?
Neměl jsem nikdy cíl, že chci být tím a tím, spíš jsem přijímal, co přicházelo. Přehled všech mých prací je dost barvitý. Po studiích na elektrotechnické fakultě ČVUT, obor ekonomika a řízení, jsem brigádničil jako barman. Jako doktorand jsem začal pracovat pro výzkum sledovanosti sdělovacích prostředků a pak přišel povolávací rozkaz. Zvolil jsem civilku a bylo mi nabídnuto místo v Domě kultury Prahy 13, který se záhy transformoval na Klub Mlejn. Dělal jsem vše, co bylo potřeba. Ať už se to týkalo ekonomiky, počítače, reklamy nebo provozu baru.
Z civilkáře se ale stal ředitel klubu Mlejn...
Po civilce jsem zůstal na pozici vedoucího provozu a ekonoma, pak už jsem byl zástupce ředitele a pak ředitel (smích). Myslím, že roli hrálo to, že jsem se vedle kvalifikovanějích prací nebál vzít koště nebo postavit židle. Získal jsem důvěru nejen odcházejícího ředitele, ale i zaměstnanců a tři roky jsem klub řídil.
Na začátku tisíciletí jste odešel do finanční společnosti. Pořád jste se pohyboval v oblasti ekonomiky?
Hledali někoho do marketingu, což byl obor, který mě zajímal, a potřeboval jsem práci i kvůli přírůstku do rodiny. Největším přínosem bylo, že jsem se tam naučil pracovat podle priorit, vidět ekonomické ukazatele. Dozorčí rada chtěla vidět návratnost projektů, a to mě nutilo se neustále přizpůsobovat a hledat cesty, jak prosadit svoje řešení. Na to, že jsme byli finanční společnost, měli jsme docela malý rozpočet na veškeré marketingové akce, takže to byl často boj. Devět z deseti projektů přísným okem rady neprošlo. Naučilo mě to trpělivosti.
To už spíš hraničí s frustrací...
Ano, ta trpělivost mi došla a firmu jsem opustil (smích). Díky kontaktům na bývalého ředitele ze Mlejna jsem se stal posilou v týmu v reklamním studiu. Majitel se ale hodně věnoval charitativní činnosti, založil třeba v Kloboukách u Brna Domov pro zdravotně postižené, v Praze zase asistenční službu. Byl jsem jeho pravá ruka pro všechno včetně ekonomiky a obstarával jsem hlavně zakázky přepisů. Tak jsem se poprvé setkal s tímto typem práce, která mě dnes živí.
Vím, že jste věřící a máte takovou zajímavou teorii o projevování sociálního cítění...
Tím, že jsem ekonom, často mě moje profese vede k tomu jen počítat. A to je na hraně s tím, že je člověk lakomý. Proti lakomství se nejlíp bojuje štědrostí. Je to vlastně takový můj osobní boj (smích). Když člověk zadá trvalý příkaz a pak na konci roku přicházejí potvrzení a děkovné dopisy, je rád, že něco vybojoval. Přispíval jsem třeba na nemocné leprou. Přijde mi šílené, že jim pomůže stovka, která vyléčí jednoho malomocného, a já jí utratím za blbost. Peníze by měly dávat opravdový užitek.
Co vás přivedlo k tomu se osamostatnit a rozjet sociální firmu?
Přišla krize a firma, kde jsem pracoval, ekonomicky zkolabovala. Moje divize byla ve firmě Popelkou a nebyl zájem ji rozvíjet, i když jsem viděl, že dlouhodobě funguje. Svou roli hrálo stěhování z Prahy do Teplic s rodinou a s tím vznikla i potřeba nedojíždět.
Tak vznikla firma 4 Advantage?
Měl jsem zkušenosti se zdravotně postiženými, kterým jsem zadával zakázky a oni je zpracovávali doma. Šlo o přepisy textů, audionahrávek, případně administrativní práce pro klienty, jako je např. vkládání nákupních položek do systému e-shopů.
Kolik zaměstnanců teď máte?
Na částečný úvazek zaměstnávám 8 lidí se zdravotním hendikepem. Ať už se jedná o fyzická či duševní onemocnění či trvalá postižení. Naše nejlepší přepisovatelka má třeba vysoký stupeň alergie, takřka nemůže chodit ven.
S čím musíte počítat, když Vaši zaměstnanci mají omezení ve výkonu?
Přepisy nejde dělat osm hodin v kuse, protože by narostla chybovost, takže zaměstnanci dělají nejvýše čtyři hodiny. Musím počítat i s tím, že se jim někdy přitíží. V tom je asi největší rozdíl oproti klasickému zaměstnávání, kde je možné po lidech chtít výkon, když hoří zakázka. Lidi s diagnózou bych s tímhle přístupem úplně zničil. Nemůžu přece tlačit na člověka, který trpí depresemi. Takže počítám vždycky s rezervou při braní zakázek, abych měl manévrovací prostor.
Zaměstnával jste i nevidomé?
Ano, byli výborní na přepis audionahrávek, ale text potřeboval po nich ještě dvoje korektury. Protože se ale zhoršily podmínky pro přijímání dotací a také se odstěhovali na druhý konec republiky, musel jsem s nimi přerušit spolupráci. Už bych nedokázal nabídnout klientovi konkurenceschopnou cenu zakázky.
Směrem ke klientům fungujeme na komerční bázi a potřebujeme obstát. Dotace umožňují spolufinancovat mzdy a díky tomu můžu s nabídkovou cenou lépe pracovat.
Je na změnách systému dotací něco pozitivního?
Abych státu nekřivdil, nedošlo jen ke snížení dotací, ale leckteré podmínky se naopak vyjasnily. Odstranila se podmínka, která stanovila nic nedlužit státu a zdravotním pojišťovnám na konci čtvrtletí. Zákon dřív nerozeznával výši dluhu a bylo jedno, jestli je to deset korun nebo statisíce. Podnikatel stejně neměl právo na přiznání dotace.
Jaká je pro Vás osobně přidaná hodnota sociálního podniku?
Je dost lidí, kteří by chtěli pracovat z tepla domova a mít přivýdělek a díky dotacím můžu tuto možnost nabídnout těm, kdo jsou na trhu práce znevýhodněni. A pro mě má zadávání práce zdravotně postiženým bonus. Možná bych ani neuměl být drsný podnikatel a vymačkat ze zdravých lidí výkon, jak to leckde vidím. Naše firma funguje jako dobrá symbióza toho, jaký jsem, s potřebami zaměstnanců.
Jakou máte zpětnou vazbu na svoje nezvyklé pojímání „šéfovského“ úkolu?
Jedna naše pracovnice má přítele kamioňáka a potřebovala s ním odjet na týdenní dovolenou, náhle a hned ze začátku naší spolupráce. Snažím se lidi motivovat tím, že jsem k nim dobrý. Tak jsem s dovolenou souhlasil. Pak mi napsala mail, že jsem super šéf. A dodnes se na ni můžu spolehnout. Lidem říkám, že je náš pracovní vztah ve svobodě. Mohou odejít a mohou se vrátit, jak to život přináší. Máme spolu prostě rovný vztah.
Je složité sehnat lidi pro speciální činnosti, jaké poskytujete?
Dřív jsem sháněl přes inzeráty, to bylo ovšem náročné. Vytřídit relevantní odpovědi z velkého množství a každému odpovědět. Udělat testy, jestli umějí česky (smích). Zadat, vyhodnotit, odepsat, někdy druhá šance pro lidi, kteří nepochopili zadání. Když se řekne zdravotně postižený, tak může vzniknout dojem, že na něj nebudou nároky, ale to u nás nemůže platit.
Takže dnes už hledáte jinak?
Ve spolupráci s Úřadem práce jsme se dohodli zaměřit se víc na region a děláme hromadné výběrové řízení. Síto je efektivnější. Bydlím v Krupce u Teplic a asi jsem se stal místním patriotem, takže přecházím od celorepublikového modelu víc na systém poskytnout práci místním.
Uživí Vás dnes projekt 4 Advantage?
Při stávajícím objemu horko těžko, ale je to životaschopný projekt. Mám spoustu nápadů, jak získat další klienty nebo rozšířit nabídku pro stávající. Ale zároveň dělám ještě pro litoměřické biskupství investičního referenta. To znamená, že se pokouším vymyslet a realizovat investiční projekty, které by umožnily financování církve nejen v tomto desetiletí, ale i za třicet let, kdy už nebude mít církev žádné příspěvky od státu. Přál bych si, aby mohla církev trvale fungovat pro lidi tak, jak oni očekávají.
Autor: Kateřina Kokešová
