Sociální podnikání je pro Otevřená Okna výzvou

„Neziskovka je obrovské dobrodružství,“ říká Drahomíra Blažková, ředitelka organizace Otevřená Okna, z.ú., která působí v Jindřichově Hradci. Otevřená Okna provozují řadu aktivit, mezi nimi i chráněné dílny. V poslední době koketují s myšlenkou pustit se do sociálního podnikání. Drahomíra Blažková působí jako ředitelka Otevřených Oken od roku 2012, ale stála už u jejího zrodu. Před tím, než se neziskové organizaci začala věnovat naplno, pracovala jako výchovná poradkyně na speciální škole a jako ředitelka školky se speciálními třídami.

S jakými aktivitami Otevřená Okna začínala?
Vznikli jsme v roce 2003, ale ještě před oficiálním vznikem byly asi tři roky, kdy se scházeli rodiče dětí s postižením. Počáteční aktivity bych nazvala krizovou intervencí v rodinách, které se vyrovnávaly se složitějším osudem. Ze začátku jsme pomáhali se vzděláváním, komunikací s řediteli škol, sháněním peněz na asistenty. Pak začal první dobrovolnický program s volnočasovými aktivitami, Pět P. Spolupracovali jsme s Fakultou managementu VŠE a byla to hodně šťastná spolupráce, protože manažeři přemýšlejí jinak než sociální pracovníci. Tolik se nevciťují, ale umí organizovat, a to je v téhle oblasti hodně důležité. Na programu jsme se naučili spoustu věcí, od psaní grantů přes monitoring až po dokumentaci. Pak následovaly další aktivity, jako tábor pro děti s postižením.

Kdy vznikly chráněné dílny?
První chráněnou dílnu jsme otevřeli v roce 2007. Byla to naše první profesionální aktivita. Vzhledem ke klientele, kterou jsme měli, jsme začali vyrábět dárkové předměty. Tržně to není žádná velká bomba, ale na naučení se různým technikám je to pro naše klienty výborné. Ale ne všichni z našich klientů byli takoví, že mohli pracovat pod pracovní smlouvou, takže návazně na to jsme v roce 2008 otevřeli sociálně terapeutickou dílnu, kde se učí různé dovednosti, manuální i sociální. V roce 2010 vzniklo chráněné bydlení, čímž se zacyklilo kolečko poskytování služeb. V roce 2012 zahájila činnost prodejní galerie, kde prodáváme výrobky naší chráněné dílny, ale i dalších šesti chráněných dílen z regionu. V tom samém roce jsme otevřeli nový provoz v budově bývalé fabriky. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na podnikatele, který pro nás má velké porozumění a prostory upravil tak, jak jsme potřebovali.

Na jakou cílovou skupinu se zaměřujete?
Naše cílová skupina jsou lidé se zdravotním, mentálním, případně kombinovaným postižením. Celkově máme dvacet zaměstnanců, někteří z nich pracují na zkrácené úvazky. Na pozici mistrů jsou lidé se zdravotním postižením. Máme velkou skupinu zaměstnanců, kteří pracují na pozici pomocná pracovní síla. To jsou vesměs zaměstnanci s mentálním postižením, kteří se v sociálně terapeutické dílně naučili tolik dovedností, aby byly využitelné v rámci pracovní smlouvy. Vychovali jsme si je s tím, aby se cíleně učili dovednosti, o kterých víme, že je mohou využít v chráněné dílně. Díky tomu, že máme chráněné a sociálně terapeutické dílny v jedné budově, můžou chodit klienti sociálně terapeutické dílny do chráněných dílen na praxi. Snažíme se také držet prodejní galerii, která funguje i jako kontaktní místo, kde se zaměstnanci musí naučit jednat s veřejností. Jsme rádi, že nejsou uklizení v chráněné dílně, ale jdou do centra města, jsou v kontaktu s lidmi a mohou někoho oslovit. Jsou na tu práci docela pyšní. V rámci galerie funguje i kavárnička, takže se pracovníci naučí i základní obslužné dovednosti.

Na čem pracuje vedení organizace v současné době?
Nyní jsme v situaci, kdy se snažíme dospět k tomu, abychom rozumně upravili web, rozumně hledali síť odběratelů. Posouváme se směrem od idealismu k ne úplně k tržnímu myšlení, to ani v těch sociálních sférách nejde. Ale snažíme se trochu absorbovat podnikatelské myšlení, protože bez toho bychom nepřežili. Školení sociálního podnikání, na kterém jsem byla na jaře v Praze, mi v mnoha směrech otevřelo oči. Ať už se to týkalo věcí, které souvisí s firemní identitou, nebo třeba s vizuálními výstupy. Po školení jsem si musela definovat celou řadu cílů, ke kterým bychom měli směřovat. Musím říct, že mi bylo hodně příjemné, že tento styl myšlení tady je a je školený. Líbí se mi, že je tady snaha působit i na legislativu v této oblasti. Zdálo se mi, že informace, které na školení zazněly, byly zdravě propojeny na svět manažerský a legislativní. A zároveň s vědomím, že jsme v nějakém procesu, který je strašně nehotový.

Rýsuje se vám nějaký konkrétní podnikatelský záměr?
Máme rozpracovaný podnikatelský plán, ve kterém vycházíme z toho, co umíme. Pracovat se dřevem, dělat kvalitní dekorace. Už máme i zkušenosti, že se naše dekorace líbily v různých školách a školkách. Měli jsme odběratele, kteří byli hodně spokojení. Tyto dekorace chceme nabízet i dál. Naše výhoda je v tom, že jsme schopni dělat originální tvorbu na míru do prostředí. Tím, že nejsme obrovská specializovaná firma, která vyrábí strojově, ale jdeme cestou ruční výroby, jsme schopni vyrobit na míru to, co zadavatel potřebuje. Máme také konkurenční výhodu v tom, že poskytujeme náhradní plnění. Zároveň jsme levnější než firmy, které dodávají výrobky pro školy a školky. Podařila se nám i krásná věc, že vyrábíme originální výzdobu do porodnice, kterou nám zaplatí jedna paní podnikatelka. Jsem ráda, že i v takto malém regionu jsme našli podnikatele, který má sociální cítění a zároveň je velmi racionální a nechce dávat peníze někam, kde neví, co s nimi bude.

Jaké další plány byste chtěli v budoucnu zrealizovat?
Usilujeme o určitou formu sociálních inovací. Často vidíme, že v chráněných dílnách na pozicích mistrů pracují lidé se zdravotním postižením. Zároveň ale poskytují ohromné množství pomoci lidem, kteří mají mentální postižení. Nejsou sice placeni jako sociální pracovníci, ale jakousi míru sociální práce dělají, stojí je to určitou energii. V tomto směru jsou znevýhodněni třeba vůči pracovníkům v sociálních službách, kteří ze zákona mají 24 hodin vzdělávání. Mají v práci čas, aby osobně rostli. Ale mistři chráněných dílen toto ze zákona nemají a je na zaměstnavateli, jestli jim něco takového dopřeje. My to vnímáme jako důležité a proto bychom rádi i prostřednictvím sociálního podnikání zavedli koučovací procesy do chráněných dílen. Připadá nám, že koučing a supervize jsou metody, které jsou docela potřebné.

Autorka: Lenka Urmanová

Tvorba článku je financována z projektu MPSV Podpora sociálního podnikání v ČR, registrační číslo: CZ.1.04/3.1.00/04.00011.