Vždycky je to politika
Rakouská firma Bicycle má sice internetové stránky, nejde však o virtuální internetový obchod, kde si koupíte kolo za sto tisíc korun kliknutím myše. Její šéf Gerd Kronheim, sám vášnivý horský cyklista, věří, že kola nelze prodávat přes internet ani dnes. „Člověk si ho musí přijít osobně vyzkoušet,“ vysvětluje.
Nejde však ani o oběžný obchod s koly. Bicycle je sociálně-podnikatelským projektem, jehož úkolem je vracet na trh práce dlouhodobě nezaměstnané lidi. Ve třech provozovnách nyní pracuje v takzvaném tranzitním programu 24 lidí.
Bicycle sídlí kousek od Zámeckého vrchu, historické dominanty Štýrského Hradce (Graz), metropole rakouské spolkové země Štýrsko. O obchod s horskými koly nejde náhodou. Do Hradce, za jehož příjemné teplejší klima mohou středomořské vzdušné fény, přijíždí právě kvůli cyklistice spousta turistů. Silničním a horským kolům ale holduje i většina z tříset tisíc místních obyvatel, včetně padesáti tisíc studentů, kteří navštěvují šest místních univerzit. Dokonce je zde jízda na bicyklu tak populární, že když jedna banka před časem pro své klienty zadarmo rozmístila kola před svými pobočkami, nečekaně rychle zmizela. „Krátce poté se na trhu objevil Bicycle. Firma začínala s půjčovnou a opravnou kol. Ovšem se svými vlastními koly," upozorňuje s úsměvem Kronheim, zatímco sedíme v zasedačce starobylého domu se silnými zdmi s masivními dřevěnými zárubněmi.
Ze squatu
„Když jsme v roce 1988 začínali, byla naší ideou opravna kol, ve které bychom zaměstnali šest dlouhodobě nezaměstnaných,“ vzpomíná Kronheim na skromnější začátky.
Kronheim založil Bicycle jako veřejně prospěšnou neziskovou organizaci spolu se dvěma společníky, kteří s ním dodnes sedí v představenstvu. Počáteční model financování firmy: 20 procent z vlastní podnikatelské činnosti, 80 procent dotací, se už po dvou letech úspěšného fungování obrátil na současných 60 procent z podnikání a 40 procent z dotací. Na dotacích se 80 procenty podílí městský úřad práce, 10 procenty město a stejným dílem spolková země Štýrsko. Striktně rozdělený je i účel dotací: úřad práce financuje všechny věcné položky rozpočtu, město dává fixní sumu na libovolné účely a Štýrsko vždy zaplatí konkrétní položku. Za to se firma zavazuje ke třicetiprocentní úspěšnosti v umísťování tranzitních pracovníků na otevřený trh práce, od roku 2007 dokonce čtyřicetiprocentní.
Jinak než v běžné firmě je to i se ziskem. Podnik je veřejně prospěšnou společností, na základě dohody s úřadem práce případný zisk z podnikání nerozděluje ani neinvestuje, ale vrací ho úřadu. Spíš než o zisk jde vlastně o tisícové (2-10.000 eur ročně) posuny v poměrně rozsáhlém rozpočtu, roční obrat například činí 1,1 milionu eur.
„Všechno to začalo tím, když v Hradci obsadili mladí lidé dům ve vlastnictví města a udělali z něj squat,“ říká původní profesí technik těžkých strojů, jenž se k sociální oblasti dostal přes práci s propuštěnými vězni. Úřad práce tehdy vyšel mladým lidem vstříc a nabídl jim peníze na opravu domu, pokud se o něj budou řádně starat. Kronheim s kolegou začal na projekt dohlížet, až se z něj vyvinulo mládežnické centrum. Když projekt skončil, přemýšlel, jestli by pro mladé nezaměstnané lidi s nejrůznějšími sociálními problémy nemohl udělat něco dlouhodobějšího. Rychle přišel na to, že nejlepší bude naučit je pracovat.
„Zjistili jsme, že půjčovna kol v Hradci chybí,“ říká Kronheim. „Rozhodli jsme se proto, že budeme kola půjčovat za peníze a taky se o ně starat. Největší příjem jsme tehdy měli z pronájmu reklamy na kolech.“
Po dvanácti letech, v roce 2000, už byla Bicycle největším prodejcem kol ve městě. Velký vliv na to měl boom rekreační a horské cyklistiky v 90. letech. Nešlo ale jen o zvyšování prodeje, ale především o sociální dimenzi - pracovní integraci nezaměstnaných.
Nejen práce
„Někteří u nás pracovali i tři roky, mívali jsme i jeden a půlletý učňovský program s dvaceti místy,“ popisuje Kronheim tranzitní program, v němž se dlouhodobě nezaměstnaní připravují na vstup na volný pracovní trh.
Přípravou může být jen dodržování běžné pracovní disciplíny, ale i řešení bydlení, dluhů či rodinných problémů. Tranzitní se mu říká proto, že jím lidé v podstatě jen procházejí, až poté si mají s pomocí dalších odborníků sami najít časově neomezené zaměstnání.
Až do loňska tranzit trval dvanáct měsíců, od letošního roku ale funguje ve zkrácené devítiměsíční formě. Důvodem je politika. Rakouská vláda potřebovala před volbami papírově snížit nezaměstnanost, proto zaplatila lidem bez práce drahé kurzy, během nichž jsou oficiálně zaměstnaní. Papírově tak sice klesla nezaměstnanost o dvacet procent, podle Kronheima ale nakonec povede zkrácení tranzitu ke zvýšení skutečné nezaměstnanosti. Devět měsíců totiž podle něj na kvalitní přípravu dlouhodobě nezaměstnaných nestačí. „Snažili jsme se pracovnímu úřadu vysvětlit, že po devíti měsících se jen víc lidí z tranzitu vrátí mezi nezaměstnané, ale neslyšeli na to,“ vysvětluje.
Zatím neměli v Bicycle problém s dodržením závazku, že si třicet, nyní až čtyřicet procent absolventů tranzitu najde po jeho ukončení práci. Naopak. Podle statistiky pracovního úřadu se to daří 60-80 procentům, proto se úřad snaží kvótu průběžně zvyšovat. Záleží ale na tom, jak úspěšnost, což je relativní pojem, počítáte. Rakouské úřady práce jednoduše počítají počet absolventů programu, kteří si do třech měsíců najdou práci, což je dost vágní metoda. Statistiku vždy vylepší ti, kteří si během této doby nechají zaměstnat několikrát, byť pouze na jeden den. Matematicky vzato by státní metoda mohla skončit i přebytkem pracovních umístění nad nezaměstnanými, aniž by kdokoli pracoval.
„Podle nás jsme úspěšní z padesáti až šedesáti procent,“ přiznává Kronheim. „Nezajímá nás ale jen počet těch, kteří si najdou práci, zajímá nás člověk jako takový. Úspěchem je pro nás třeba to, když dotyčný pokračuje na civilní službu nebo vojnu, jejichž nedokončení často bývá důvodem znevýhodnění na trhu práce. Nebo se vrátí do školy.“
Nikoho nenutíme
„Snažíme se, aby si každý vyzkoušel všechno, ale když někdo nechce něco dělat, nenutíme ho,“ vysvětluje Kronheim systém práce tranzitu.
Do Bicycle posílá pracovní úřad nezaměstnané ve věku 17-25 let, už zde ale pracovali i starší. Kromě určitého věku je podmínkou i to, že musejí být nezaměstnaní déle než rok a minimálně rok být u úřadu registrovaní, což dřív neplatilo; stačilo, aby byl člověk nezaměstnaný.
„Pro nás to znamená změnu klientely, devadesát procent našich klientů bývali pankáči a squateři,“ říká Kronheim. „Jenže ti nechtějí být nikde registrovaní, což je nyní diskvalifikuje. Stejný problém se týká i mladých lidí, kteří po skončení základní školy nikdy nepracovalí. Pokud se jich někdo neujme, taky v registru nejsou.“ Proto nyní ve firmě pracují převážně tři skupiny lidí: bývalí vězni, které jejich kurátor dokáže přimět k registraci na pracovním úřadě, přistěhovalci a mladí, kteří už pracovali, takže jsou automaticky v registru. Na čtyřiadvacet tranzitních připadá dvanáct stálých zaměstnanců.
Konec snů
„Mám na pracáku kontaktní osobu, které volám, když se nám uvolní místo,“ říká Gunter Lang, prošedivělý padesátník zodpovědný za sociální programy. S uchazeči vede přijímací rozhovory, při nichž obvykle vyplynou jejich problémy. Hlavním kritériem pro přijetí je chuť pracovat, poslední dobou je ale nedostatek uchazečů, takže berou téměř každého. Někteří přicházejí jen pro razítko, aby nepřišli o podporu. Novým zaměstnancům pak pomohou najít byt, jiné např. pošlou pro odbornou radu k psychologovi. Současně s nimi mluví o jejich budoucnosti. Devět měsíců tranzitu je individuálních, každému vypracují podle jeho profilu plán osobního rozvoje. První dva měsíce noví zaměstnanci obvykle procházejí školeními.
„Mívali jsme systém, kdy jsme se v prvních dvou měsících zaměřovali na pobyt zde, pak jsme s lidmi mluvili o budoucnosti a nakonec odešli na praxi do nějakého podniku. Někteří se tam osvědčili a zůstali,“ vysvětluje Lang. „Zkrácením tranzitu a zrušením učňovských míst ale tento systém skončil.“ Podle Langa nemají dlouhodobě nezaměstnaní jeden společný problém. Většina jich dobře ví, co chtějí dělat, jen si neumějí ve svém oboru najít práci. „V posledních letech nemáme dost peněz ani času dostatečně se lidem věnovat,“ naráží Lang na zkrácení tranzitu a zrušení učňovského programu. „Za devět měsíců obvykle nestačíme vyřešit jejich problémy, můžeme je jen začít řešit. Ideální doba by byly dva roky, jenže úřad práce by byl nejradši, kdyby sem lidi chodili na dva týdny, aby jim vylepšili statistiku.“
Podle statistiky Bicycle vypadne 20-30 procent lidí hned v prvním měsíci, jiní naopak v posledních, kdy je znovu čeká hledání práce. Stále více lidí také končí v pátém měsíci: obvykle ti, co nikdy pracovat nechtěli. Nyní mají například pouze tři zaměstnance, kteří dokončí celý devítiměsíční program. „Je obtížné říci, jak vnímají pobyt u nás běžní zaměstnavatelé,“ říká Lang. „Někteří vidí pozitivně, že ti lidé už pracovali. Ti, co tranzit nedokončí, můžou mít při hledání práce problém. Obecně ale nikdy moc dobře nepůsobí, když už člověk prošel pracákem.“
Ještě nevím
„Nevím, jak jim to funguje finančně, ale já tady pracuju rád,“ usmívá se tichý mladík s brýlemi a plnovousem, převlékající se do práce v jednom z obchodů a opravny kol Bicycle.at. Ročně tady provedou 6-8.000 oprav, kromě toho svářejí rámy a sami vyrábějí některé atypické součástky.
Šestadvacetiletý Dževad Kapič přišel do Rakouska během bosenské války před deseti lety. Praktikující muslim vystřídal několik zaměstnání, po čase si udělal kurz na telekomunikačního technika. V tranzitu pracuje čtyři měsíce, opravuje kola. Po jeho skončení půjde buď na vojnu, nebo na civilní službu. Práci zde přijal hlavně kvůli náboženské svobodě. V pátek může kvůli modlitbě skončit dřív, praktikuje i během oběda. Zatím neví, jaký význam pro něj bude devět měsíců, jestli vydrží, mít. Přínosné jsou podle něj především pro mladé lidi po škole, kteří nikdy nepracovali. „Mám dva výuční listy, ale stejně jsem práci nenašel,“ říká. „Rád bych pracoval v oboru, ale nejdůležitější je pro mě náboženská svoboda. Když nenajdu takovou práci, kde budu moci praktikovat své náboženství, půjdu klidně jinam. Svět je velký.“
Prodej kol a konkurence
Rozhodně ne všechno je ideální. „Abych byl sebekritický, trochu jsme podcenili situaci,“ říká Kronheim. Problémem se stal obchod s drahými koly, nejvýdělečnější pobočka firmy. Místní konkurenci začalo vadit, že největší prodejce kol ve městě dostává dotace, není v obchodní komoře, neplatí příspěvky a údajně zaměstnává lidi načerno. V novinách se objevil inzerát o nekalé soutěži. Výsledkem mnohaměsíčních sporů bylo několik kontrol z pracovního i finančního úřadu. Žádné nesrovnalosti sice nenašly, bylo ale jasné, že stávající situace je v městě jako Štýrský Hradec neudržitelná. „Pracovní úřad nám řekl, ať situaci nějak vyřešíme, že tato diskuze musí zmizet ze světa,“ vzpomíná Kronheim.
Zaregistrovali si proto běžnou živnost, stali se členy obchodní komory a rozhodli se, že jejich nejvýnosnější prodejna bude fungovat na čistě komerční bázi. Ve zbylých dvou se provoz nezmění, jen nebudou prodávat drahá kola nad 1.000 eur. Změna ale nebude zadarmo. Ubydou čtyři tranzitní místa a změní se struktura rozpočtu veřejně prospěšné společnosti: 60 procent půjde z dotací, 40 z vlastní činnosti. „Vždycky je to trochu i politika.“
Autor: Petr Holec, Reflex
Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz