Sociální podnikání

2. 1. 2013

Dobře vyhozené peníze

Každý den přijíždí do recyklačního dvora jednopatrového rohového domu v centru Štýrského Hradce několik plně naložených náklaďáků. Přivážejí sem skříně, stoly, komody, pračky, nádobí, oblečení a vůbec všechno, co lze ještě použít při vyklízení bytů a jiných prostor. Zde věci vyčistí, opraví a k dalšímu prodeji vystaví ve vlastní prodejně

Firma BAN funguje na volném trhu služeb, zaměstnává přitom dlouhodobě nezaměstnané, většinou osoby s problémovou minulostí. „Například naši stěhováci mají ve městě skvělou reputaci,“ chválí tranzitní pracovníky šéf firmy Christian Wolf.

Veřejně-prospěšný spolek BAN, který je současně zřizovatelem a majitelem firmy BAN, s.r.o., vznikl před třiadvaceti lety z iniciativy sociálních pracovníků. Původně šlo o poradenství pro dlouhodobě nezaměstnané, později se spolek přeměnil ve standardní podnik pomáhající lidem najít zaměstnání na volném trhu práce. Firmou s ručením omezeným se podle Wolfa stali před třemi roky především kvůli image: když nabízíte své služby na volném trhu, vždy se většina zákazníků líp dívá na běžnou firmu než veřejně prospěšný spolek, učící pracovat lidi s problémovou minulostí.

Svou roli sehrály ale i organizační důvody. Jako prospěšná společnost mohou podle rakouských předpisů vytvořit zisk a zpět ho investovat do firmy. Wolf sám není majitelem firmy s ručením omezeným, je pouze jejím jednatelem; současně funguje jako ideový šéf celého sociálně-ekonomického projektu. „Důvodem této organizace je, že jsme nechtěli, aby firmu s ručením omezeným vlastnil někdo jiný,“ vysvětluje Wolf ve své prostorné kanceláři s výhledem na recyklační dvůr. Do spolku vstoupil až v roce 1993 jako ekonom bez zkušeností se sociální prací. „Jako ekonomický podnik jsme začali fungovat až po nějakých pěti deseti letech,“ říká Wolf.

Být nejlepší
Hlavním finančním partnerem BANu jsou město Štýrský Hradec i Štýrsko samotné. Každý ale trochu jinak: rámcovou roční smlouvu na činnost podepisují se zemským úřadem, městský pracovní úřad pak zajímá především konkrétní práce. Svou vlastní činností pokryjí 55-60 procent rozpočtu, zbytek připadá na dotace.
Navzdory dotacím i poloviční - desetiprocentní - DPH ale nejsou výsledkem činnosti dumpingové ceny, naopak. „Sázíme na kvalitu našich služeb,“ říká Wolf. „Samozřejmě víme, že na trhu soutěžíme s firmami, které žádné dotace nemají. Zemské a městské peníze jdou ale pouze na sociální práci s tranzitními zaměstnanci. Ve Štýrsku funguje i model, kdy pracovní úřady jsou zastoupeny v představenstvu sociální firmy, města se v nich pak ale finančně nepodílí.“ Paradoxně mívají občas sami problémy s konkurenceschopností. Některé ostatní firmy z oboru totiž zaměstnávají nekvalifikované lidi načerno, takže dosáhnou ještě nižších nákladů než veřejně prospěšný spolek. Podle Wolfa ale nemá smysl, aby to byli oni, kdo proti tomu povede válku.

Tranzitních zaměstnanců bývá ve všech provozovnách BANu – dvoře, opravnách, stěhování, rekonstrukci nábytku a obchodě s použitým nábytkem – zhruba třicet, zatímco stálých, rekrutovaných z volného trhu práce, je dvacet. Podobně jako v případě Bicycle ještě donedávna platilo, že mohli zaměstnávat všechny dlouhodobě nezaměstnané, které jim pracovní úřad poslal, nyní však platí i pro ně pravidlo o roční registraci na úřadě práce. Berou muže i ženy, na věku nezáleží. Musejí mít vhodnou kvalifikaci a především chtít pracovat; nejde ani tak o výkon, ale o chuť a motivaci. Když u někoho při vstupním rozhovoru zjistí, že nechce pracovat a přišel jen kvůli razítku pro „pracák", odmítnou ho.

V recyklaci pracují převážně muži bez vzdělání či vězni, protože jde o fyzicky náročnou práci. V obchodě s nábytkem a oblečením zase pracují spíš ženy, které byly například dlouho na mateřské. Další podmínkou je, že k nim člověk musí přijít „čistý", pokud jde o drogové nebo alkoholové závislosti.

Dvanáct měsíců tranzitu jsou placeni na základě kolektivní smlouvy a pracují podle běžných pracovně-právních vztahů, nemají zvláštní status. Na rozdíl od běžných zaměstnavatelů s nimi víc pracují při porušení pravidel. Dobře totiž znají jejich minulost i současné problémy. Výjimečně se i stalo, že se člověk z tranzitu stal stálým zaměstnancem BANu. Muselo se ale uvolnit místo a on se zúčastnil běžného konkursu. „Maximálně bychom mohli tolerovat, kdyby se někdo ze závislosti ještě léčil, ale byl schopný plnohodnotně pracovat,“ připouští Wolf.

A proč právě recyklační dvůr s důrazem na ekologii? „Počátkem osmdesátých let proběhla v Rakousku ekologická debata,“ vysvětluje šéf BANu, „proto se většina rakouských sociálních firem nějak zabývá ekologií. Firmy vzniklé později mají už obvykle mnohem rozsáhlejší portfolio služeb.“

Zákazník nebo donátor?
Vlastně to byl Wolf, kdo do sociální firmy zavedl formou společnosti s ručením omezeným určité prvky tržního hospodářství. V praxi to znamená větší svobodu a pružnost v každodenním provozu, ale i riziko. Předtím museli každou položku v rozpočtu doložit úřadu, ten za to ale automaticky kryl případnou ztrátu. Nyní to funguje trochu jinak. „V praxi jsou to pro nás ty samé peníze, jen máme o něco volnější ruce,“ vysvětluje Wolf.

Vlastně je otázka, jestli je úřad práce, kterému se zavazují třicetiprocentní úspěšností umístění absolventů tranzitu na volném trhu práce, donátorem nebo zákazníkem. Sice BANu platí každý rok peníze, ten mu ale „prodává" doložitelnou službu. Podle Wolfa se však ve vnímání veřejností posunuli za léta fungování správným směrem jen o kousek. „Obecně se investice do sociálních firem považují za vyhozené peníze,“ přiznává. „Jaký je ale rozdíl, když město třeba staví, což se chápe jako investice? Nám platí úřad práce za umístění lidí na trhu práce. To má pro stát velký význam – tito lidé totiž pracují, normálně platí daně a nepobírají sociální podporu.“

Fakt, že je BAN sociální firmou, hraje při získávání zakázek jen malou roli. „Mezi našimi zákazníky existují dvě marginální skupiny: ti s extrémně sociálním cítěním a jejich opak. Většina se ale při výběru firmy rozhoduje pouze podle kvality služeb.“

Muži a ženy - dělba práce
„Každý člověk, který chce vstoupit to programu BANu, musí mít doporučení od úřadu práce, výjimkou jsou jen bezdomovci, propuštění vězni a ženy po mateřské,“ vysvětluje Krista Steinwederová, zodpovědná v BANu za sociální programy.

Rázná padesátnice má se sociální prací bohaté zkušenosti: pracovala v azylovém domě, léta bývala sociální pracovnicí. Umí si s lidmi povídat o jejich problémech a trochu je i litovat, stejně tak ale pozná moment, kdy začíná práce. V BANu si nezaměstnané nijak nevytipovávají, pracují s těmi, které jim pošle pracovní úřad. Výběrový proces a zařazení na konkrétní práci je ovšem již velmi důkladné. Jde o léta vyzkoušený fungující systém, přestože si někteří chodí jen pro razítko. Na čtrnáct hodin týdně sem v rámci programu EU vozí za prací i vězně s lehčími delikty, ti mají zvláštní visačku.

„Nejtěžší pracovní pozicí je vyklízení prostor,“ říká Steinwederová. „Tady pracují hlavně muži, jedinou kvalifikací je totiž fyzická zdatnost. Naopak v bazaru s nábytkem pracují spíš ženy. Možná to není podle posledních trendů genderové rovnosti , ale tady to má opodstatnění.“ dodává. Něco mezi náročným vyklízením a poklidnějším bazarem je práce v truhlářství a při opravách elektrospotřebičů. Tato práce vyžaduje už jistou kvalifikaci. Není tak fyzicky náročná, ale vyžaduje víc trpělivosti, soustředění a určité znalosti. Ty nemusí být formální. Někteří nezaměstnaní sem sice přišli bez výučního listu v oboru, televizím, rádiím a pračkám ale velmi dobře rozuměli, takže úspěšně strávili rok právě zde. Jiní zase umí pracovat se dřevem nebo pro to aspoň mají předpoklady, proto skončí v truhlářské dílně.

„První tři měsíce se u nás lidé spíš jen zapracovávají,“ vysvětluje Steinwederová. „Pro každý obor máme určitý balík znalostí, který se dotyčný má naučit. Po půlroce, když se zapracuje, můžeme posoudit, jestli se na danou práci hodí, současně se začíná s konzultacemi o jeho budoucnosti mimo BAN. V tu dobu už si taky lidé mají začít hledat zaměstnání na volném trhu práce, v čemž se jim snažíme pomáhat. Ale bývá to nejtěžší moment. Mnozí odpadnou právě v posledních měsících, kdy je začne děsit vidina dalšího hledání práce.“

Velká část dlouhodobě nezaměstnaných není zvyklá psát a rozesílat životopisy a chodit na pohovory. Dlouhodobá nezaměstnanost je totiž připravila o motivaci, kterou se jim v BANu ale snaží znovu dodat. Důvodem určité nechuti k vstupu na trh práce je i poslední západoevropský trend: firmy zaměstnávají pracovníky přes personální agentury, které je pak v rámci firmy posílají do různých provozů, z místa na místo. Stávají se tak ryze námezdní silou. Pokud ale člověk disponuje nějakou odbornou kvalifikací nebo specializací, stává se pro trh práce potřebnějším. Na každého pracovníka mají v BAN 800 eur na zvýšení kvalifikace, které investují například do počítačovvýh kurzů, získání řidičského oprávnění na auto či vysokozdvižný vozík apod. Když si někdo najde dražší kurz, musí si zbytek doplatit sám. Součástí sociální práce je i řešení osobních problémů, často bránících v zaměstnání. Můžou to být dluhy za bydlení či sklony k alkoholismu. První řeší mzdová účtárna srážkami z platu a exekucemi, druhé posílají k jiným neziskovkám, jejichž síť je v Rakousku velmi hustá.

„Nejdůležitější je lidi motivovat,“ říká Steinwederová. „Hlavně na mužích je vidět, jak jim placená práce zvyšuje sebevědomí.“ Po skončení tranzitu píší o každém na pracovní úřad posudek, což je podle Steinwederové dost háklivý moment. Vědí, že negativní stanovisko může dotyčného vrátit mezi nezaměstnané a zcela tím devalvovat jejich roční práci, na druhou stranu není fér lhát.
„U nás jsou na takzvaném druhém trhu práce a naším úkolem je vrátit je na ten první,“ vysvětluje. „Ne všichni jsou toho ale schopní.“

Prodáme všechno
„Když je nějaká věc použitelná, prodáme všechno od klobouku po záchodovou mísu,“ usmívá se Ewa Winter-Meisslová, vedoucí bazaru s nábytkem, nádobím a oblečením. Prodejna se dělí na dvě části: v přední, větší místnosti prodávají kvalitnější oblečení, nádobí a opravený či jen povrchově rekonstruovaný nábytek z vyklízení. Ve druhé místnosti lidé nakupují levnější věci jako staré mikrovlnky, lednice či pračky. Pracuje zde 5-6 tranzitních zaměstnanců. Denně zde končí tři plné náklaďáky věcí, měsíční obrat činí přes 30 000 eur. Na rozdíl od konkurence obchod běžně neinzeruje. Reklama funguje na bázi kvalitních služeb a zboží, o kterých si řeknou sami zákazníci. Někteří sem chodí nakupovat i třikrát týdně. Možná proto je brzy odpoledne v obchodě čilý zákaznický ruch.

„Místa u nás se vypisují pro muže i pro ženy, ale vždycky u nás končí ženy,“ vysvětluje Winter-Meisslová. „Není potřeba zvláštní kvalifikace; důležitá je jen komunikace se zákazníky a chuť pracovat. Ve městě je velká konkurence, vyklízení a prodej věcí je velmi lukrativní obchod, proto se i BAN snaží shánět zakázky mimo město.“

Typickou tranzitní pracovnicí bazaru bývá rozvedená žena se dvěma až třemi dětmi, s dluhy či závislostí. Někteří mají tendenci odejít z práce v posledních třech měsících, kdy si mají hledat zaměstnání na volném trhu práce. Obvykle s tím už mají špatnou zkušenost z minulosti a bojí se absolvovat vše znovu. „Byla jsem nezaměstnaná dva roky,“ říká Romy, černoška z Kapského Města.

V Rakousku žije třináct let, v BAN zatím třídí oblečení první dva zkušební měsíce, po nichž se pracovní pobyt prodlužuje na rok. Během něj si chce udělat kurzy z němčiny a na počítač. Předtím pracovala v kavárně a pro katolickou charitu. „Je důležité mít práci jako takovou,“ říká. „V obchodě mě to ale navíc i baví, chtěla bych si najít nějakou podobnou práci. Ráda bych tu zůstala déle, ale vím, že na moje místo čekají jiní.“

http://www.ban.at/


Autor: Petr Holec, Reflex

Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz

 


Kontakt

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Oddělení sociálního podnikání
Karlovo náměstí 1359/1, Praha 2
Projekt Rozvoj ekosystému sociálního podnikání
Tel.: 770 116 520
Kontaktní osoba:
Gabriela Kurková
Email: gabriela.kurkova@mpsv.cz 

eumpsv

Copyright 2024 © Ministerstvo práce a sociálních věcí, Rozvoj ekosystému sociálního podnikání (RESP), registrační číslo - CZ.03.02.02/00/22_004/0001397.