Družstvo TEXman: od polštářů k fullfillmentu
Již deset let společně vedou sociální podnik Družstvo TEXman. Zároveň aktivně usilují o prosazování sociální ekonomiky v Libereckém kraji. Manželé Lenka a Radko Dražilovi mohou být inspirací pro nejednoho sociálního podnikatele. Radko působí jako předseda družstva, má na starosti obchod, technické a provozní věci. Lenka se stará o personalistiku, účetnictví a finanční řízení. „Naše práce se hodně prolíná. Jsme životní partneři, trávíme spolu 24 hodin denně. Jsme taková dvouhlavá bytost, která vystupuje za firmu jako jeden člověk,“ říkají s nadsázkou o svém působení v sociálním podniku.
Co vás vedlo k založení sociálního podniku?
L. D.: Družstvo TEXman jsme zakládali jsme v roce 2012. Učila jsem na střední praktické škole a manžel byl v té době zaměstnanec, ale měl nějaké zkušenosti z podnikání. Dostali jsme se do životní fáze, kdy jsme oba zaměstnání opustili a přemýšleli jsme, co dál. Narazili jsme na výzvu OP LZZ a zkusili jsme napsat žádost. Napoprvé jsme neuspěli, napodruhé ano. A tak jsme vlastně začali.
Proč jste se rozhodli pro právní formu družstva, která není zrovna obvyklá?
R. D.: Hledali jsme inspiraci všude okolo sebe, na jednu stranu jsme neměli absolutně žádnou zkušenost a na druhou stranu jsme nechtěli, aby nám projekt napsal někdo jiný, protože nám bylo jasné, že se v něm musíme nějakým způsobem odrazit my. Postupně jsme dostali ke Karlu Rychtářovi, který řídil odbor zaměstnávání zdravotně postižených na Svazu českých a moravských výrobních družstev. A ten nám tehdy hrozně pomohl. Jednak nám ukázal projekt, který uspěl, který on sám pomáhal zpracovat, a pak nám dlouhodobě konzultoval. Právní forma družstva nám dávala smysl. Časem jsme chtěli umožnit zaměstnancům spolupodílet se na řízení firmy.
Můžete popsat, čím se zabýváte, co vyrábíte, co nabízíte zákazníkům?
L. D.: Začínali jsme jako textilní dílna s výrobou polštářů a přikrývek podle průmyslového vzoru, který měl manžel ještě po svém tatínkovi. K tomu se časem přidala mzdová práce. Před čtyřmi lety jsme začali připravovat projekt na fullfillment, což je služba, která slouží e-shopům. E-shopy u nás skladují zboží a my jim vytváříme balíčky, které se odesílají koncovým zákazníkům. Zakoupili jsme software a otevřeli jsme sklad, který funguje už dva roky. Provozujeme vlastní e-shop, máme několik stálých zákazníků, pro které děláme mzdovou práci, šijeme pro místní firmy vestavby do aut, potahy, povlečení, našíváme cedulky na oblečení. Je toho spousta.
Vašimi zákazníky jsou tedy především firmy?
L. D.: Snažíme se oslovit i retailové zákazníky, ale marketing je asi naše největší slabina. Zjistili jsme, že finanční nároky na marketing jsou tak vysoké, že je nejsme schopni ufinancovat. Když chcete vytvořit vlastní brand, jsou to na začátku desítky až stovky tisíc korun měsíčně. Je těžké najít kvalitního marketéra a pokud bychom měli mít někoho in house, tak ho nejsme schopni zaplatit. A tak se snažíme spolupracovat externě, ale tam zase chybí určitá kontinuita, dlouhodobá práce na jednotlivých kanálech. Takže většinu marketingových záležitostí zatím řešíme sami dva. V rámci e-shopu něco prodáme, ale není to nic, co by uživilo celou firmu.
S kolika zaměstnanci jste začínali a kolik jich máte teď?
L. D.: Začínali jsme s pěti. A teď, po deseti letech, máme zaměstnanců kolem sedmdesáti. Nezaměřujeme se na jednu cílovou skupinu, pracují u nás lidé s mentálním postižením, s různými tělesnými omezeními. Poslední dobou nám roste počet lidí s nějakou psychiatrickou diagnózou. Zaměstnancům se snažíme vycházet vstříc co se týče úpravy pracovní doby, pracovního tempa, nebo třeba v případě vozíčkářů přizpůsobení pracoviště.
Pokoušeli jste se někdy ucházet o veřejné zakázky?
R. D.: Já se veřejnými zakázkami zabývám vlastně od začátku, účastním se všech možných seminářů. Ale systém nefunguje, jak by měl. Když jsme se účastnili veřejných zakázek, problém byl, že většinou rozhodovala vysloveně jenom cena. A přitom je velký rozdíl, jestli vám polštář vydrží rok nebo deset let. Uspět už se nám podařilo, ale bylo to vždycky o konkrétním člověku na konkrétním místě. Pokud ten člověk chtěl uvažovat ekonomicky anebo měl nějakou sociální zodpovědnost, tak si třeba vyžádal všechny vzorky. A pak už nebylo rozhodující to, jestli je jeden polštář o padesát korun dražší než druhý, když naopak vydrží dvojnásobek pracích cyklů. Ale na veřejné zakázky jsme nezanevřeli. Naději vidím v novém zákoně o sociálním podnikání, kde by jedním z podstatných nástrojů podpory sociálních podniků mělo být zodpovědné veřejné zadávání. Když se toho chopí města, kraje, které zřizují spoustu institucí jako jsou nemocnice nebo domovy pro seniory, tak se dá najít způsob, jak podpořit místní sociální ekonomiku.
V říjnu 2022 jste ve spolupráci s projektem MPSV Podpora sociálního podnikání v ČR a TESSEA ČR uspořádali konferenci k sociálnímu podnikání na severu Čech ForSEk. Co vás k tomu vedlo?
R. D.: Před časem jsem na jednom kulatém stole nadhodil myšlenku uspořádat konferenci a vytvořit nějaké centrum, které by podporovalo rozvoj sociálních podniků v rámci Libereckého kraje. Navázali jsme spolupráci s krajským náměstkem pro sociální věci, nějakou dobu to trvalo, ale podařilo se nám myšlenku zrealizovat. Inspiroval jsem se v Královéhradeckém a Pardubickém kraji, kde sociální podnikání dlouhodobě funguje a je to vidět i na tom, že v našem kraji je sociálních podniků kolem deseti, kdežto tam jich funguje pětašedesát. Cílem konference bylo seznámit místní politiky s tím, že něco takového jako sociální podnikání existuje, aby si je pořád nepletli s nějakou formou sociální služby, a že to pro společnost má význam, smysl.
Jak byste konferenci zhodnotil a co z ní vyplynulo?
R. D.: Mám radost, že jsme slyšeli samá slova chvály. Všem účastníkům se konference líbila, ať už politikům, nebo i potenciálním zájemcům o sociální podnikání, kterým byla akce také určená. I vystupujícím přišla akce velice dobře zorganizovaná a přínosná a už jsme od té doby měli dvě schůzky, kde jsme řešili, jak pokračovat dál. Chtěli bychom, aby v Libereckém kraji vzniklo centrum pro sociální ekonomiku, které by se zabývalo dlouhodobě podporou, poradenskou činností, přípravou grantových výzev a propojováním místních firem se sociálními podniky. Na jaro připravujeme cyklus seminářů, které budou dále rozvádět témata sociálního podnikání. Chceme motivovat ty, kdo o sociálním podnikání uvažují, aby se do něj pustili.
Paní Dražilová, působíte jako lokální konzultantka MPSV. V čem spočívá vaše práce?
L. D.: Konzultace se většinou týkají seznámení se s provozem sociální firmy. Když někdo uvažuje o tom, že by sociální firmu chtěl založit, nebo chce zkusit svoje štěstí v rámci nových výzev pro sociální podnikání, jde se k nám podívat. Občas konzultujeme i projektové záměry. Měsíčně to jsou jednotky lidí, i když teď po konferenci se zájem o něco zvýšil.
Můžete vyzdvihnout vaše největší úspěchy? Co se vám podařilo, na co jste pyšní?
L.D.: Nejdřív jsme měli limity. Budeme mít maximálně pětadvacet zaměstnanců. Když jsme překročili pětadvacet, tak jsme si řekli, že jsme schopní to ukočírovat, ale do padesáti, víc jich nebude. Dneska jsme na sedmdesáti a zvykáme si. Pyšní jsme na to, že lidem pořád stojí za to za námi přijít a zeptat se, jestli bychom jim nějakým způsobem nepomohli. Myslím si, že v okolí máme dobré jméno, že se lidem u nás dobře pracuje, snažíme se s nimi komunikovat, poskytujeme jim podporu, řešíme jejich problémy. Jsme také rádi, že nám dobře funguje spolupráce s Úřadem práce a dalšími partnery, třeba neziskovkou Rytmus Liberec.
Co plánujete v příštích letech?
R. D.: Co se týče naší firmy, potřebujeme posílit marketing a prezentaci navenek. Aby nám někdo v okolí mohl pomáhat, musí o nás vědět. Rádi bychom navázali dlouhodobou spolupráci se společensky odpovědnými firmami v regionu, abychom mohli vytvářet kvalitní pracovní místa, přičemž my bychom do toho vložili naše zkušenosti s cílovou skupinou a zároveň by ta práce měla i ekonomický efekt. Máme několik zaměstnanců, kteří jsou kvalifikovaní, ale museli ze své práci ze zdravotních důvodů odejít. Máme ideu vytvořit back office, kde by mohli najít uplatnění odpovídající jejich kvalifikaci.
