Spolupráce neziskového a soukromého sektoru ve Velké Británii: ve stínu privatizace veřejných služeb
Spolupráce mezi neziskovým a privátním sektorem není, přinejmenším v Anglickém regionu Severozápad, pro podpůrné organizace sociální ekonomiky silným tématem. Neznamená to, že by s takovou spoluprací neměli zkušenosti. Zůstává nicméně spíše na okraji jejich zájmu a rozhodně nepatří k cílům žádné z navštívených organizací tyto vztahy cíleně rozvíjet.
Současná zkušenost je poznamenaná snahou ústřední vlády dosáhnout úspor agregací veřejných zakázek v oblasti sociálních služeb do velkých balíků. Příkladem je program Welfare to Work, jehož cílem je pomoci k návratu na pracovní trh více než 2,4 milionům dlouhodobě nezaměstnaných. Dodavatelé programu jsou tzv. prime contractors, mezi které patří v tomto případě firmy A4e (komerční firma poskytující konzultační a tréninkové služby) nebo G4S (nadnárodní bezpečnostní agentura). Mezi další velké dodavatele patří také British Telecom a další firmy, disponující kapitálem a administrativními kapacitami, které pak na poskytování sociálních služeb najímají jako subdodavatele neziskové organizace. Úspěšnost tohoto systému zpochybňují nejen dosažené výsledky (v rámci programu Welfare to Work dodavatelé dosahují jen cca 30% úspěšnosti oproti vytyčeným cílům), ale také finanční skandály dotýkající se vedení těchto firem. Neziskové organizace vnímají spolupráci s těmito velkými dodavateli jako silně nerovnou – v rámci tendru se podle nich firmy dobře vybaví know-how NNO, aby s nimi následně uzavřely finančně vysoce nevýhodné smlouvy. Navzdory negativnímu vnímání systému existují i příklady úspěšné spolupráce, kupříkladu mezi firmou SERCO a organizacemi Catch 22 a Turning Point na výstavbě a provozu věznic.
Zatím se nezdá, že by vláda Velké Británie chápala nevýrazné úspěchy doposud dosažené velkými dodavateli jako signál ke změně systému. Namísto toho přišla s konceptem uhrazování zakázek až na základě dosažených výsledků (tzv. payment-by-results). Vývoj v tomto směru bude mít pravděpodobně za důsledek další marginalizaci menších, místně působících organizací, které nebudou moci přijmout podobné finanční riziko. V opačném směru nicméně působí od roku 2011 tzv. Localism Act, zákon posilující pravomoci místních samosprávných celků. Z pohledu neziskových organizací je podstatné nově definované právo ucházet se o poskytování služeb doposud zajišťovaných orgány samosprávy.
Zkušenost z návštěvy regionu Severozápad odhalila tři velmi odlišné směry spolupráce mezi neziskovým a soukromým sektorem. Pořádání veletrhů zboží a služeb se věnuje organizace Social Enterprise NorthWest. Vzhledem k počtu sociálních podniků aktivních v Liverpoolu a jeho okolí (cca 4,5 tisíce) se určitě nejedná o zbytečně vynakládané úsilí.
Jak může vypadat spolupráce mezi velmi vyspělým – a finančně silným – sociálním podnikem a soukromou firmou ukazuje příklad podniku Eldonians Group, který plánuje ve spolupráci s Liverpool City Council vystavět plynovou elektrárnu a systém ústředního vytápění ve čtvrti, která se brzy ocitne v přímém sousedství s rekultivovanými městskými doky.
Zcela specifický je model, podle kterého funguje organizace Fusion 21, podnikající v oboru renovace nemovitostí a bytů. Organizace sdružuje desítky malých i středních komerčních firem a svým zákazníkům nabízí optimalizaci nákladů a procesů při nákupu služeb souvisejících s údržbou a renovací nemovitostí. Jako sociální podniky lze zároveň chápat i většinu odběratelů sítě, jelikož správu stovek tisíc bytů mají ve Velké Británii na starosti neziskové organizace. Prostředky, které dokáže toto výrobní družstvo sui generis ušetřit, pak dále využívá k tomu, aby prostřednictvím svých členů vytvářelo absolventská a rekvalifikační pracovní místa. Jedná se tedy vlastně o sociální podniky, které si vytvořily sít komerčních dodavatelů a pozvolna je přetvářejí v dodavatele sociálních služeb.
Zkušenost se spoluprací mezi neziskovým a soukromým sektorem tedy více než v jiných zemích odráží snahu centrální vlády najít cestu z krize sociálního státu. Míru odhodlání vytvořit fugující trh sociálních služeb a připravenost sociálních podniků utkat se s privátním sektorem na volném trhu můžeme Britům závidět. Zároveň by se však české vlády měly poučit v tom, že bez účinných finančních nástrojů, posilování kapacit sociálních podniků a jejich sdružování v dodavatelských sítích se z budování sociální ekonomiky snadno může stát prostá privatizace státu.
Autor: Štěpán Zelinger
