31. 1. 2013

Rozhovor - Zubrnická muzeální železnice

Přinášíme vám rozhovor s předsedou Zubrnické museální železnice (ZMŽ) Martinem Kašparem, který uskutečnil v loňském roce v rámci cest po sociálních podnicích.

Chcete nějakou historii? Jak jsme vznikli atp.?
Ano, to by nás moc zajímalo.

Občanské sdružení Zubrnická muzeální železnice vzniklo zaregistrováním stanov v srpnu 1993 a od toho roku je to 100% soukromá aktivita. Skupina, která ZMŽ založila, vyvíjela aktivity už o rok dříve.

Takže to patřilo ke skanzenu a odštěpilo se to? Ta dráha byla zrušená někdy polovině 70. let…
O odštěpení se nedá hovořit. Původní aktivity pod hlavičkou státního Okresního vlastivědného muzea skončily po převratu v roce 1989 do vytracena. Do ZMŽ přešlo jen pár jednotlivců, jinak členská základna byla z úpně nově příchozích lidí. Trať Velké Březno – Verneřice – Úštěk byla zrušena k 28.5.1978. Ano, v roce 1978.

A od té doby tady zůstaly koleje, které …
ubývaly, postupně, jak se kradly … Chtěli jsme dotáhnout to, co začal stát – dát dohromady dráhu plus muzeum. Ten muzejní dům patří památkovému ústavu, od nějž to máme pronajaté. První věcí bylo vyřešit majetkové vztahy. To trvalo 15 let, než se ta dráha, respektive to, co z ní zbylo, povedla koupit – až v roce 2008 za přibližně 1,6 milionu korun. Až na výjimky je to stavebně a pozemkově téměř kompletní.
Koleje během osmdesátých let snášely státní dráhy do šrotu. Po převratu v roce 1989 poslední nesnesený úsek do Lovečkovic se pak likvidoval jen formou indiviuálních krádeží. Úsek V.Březno – Zubrnice byl již od počátku osmdesátých pod „nepsanou“ ochranou, přestože oficiální dokumenty hovořily jinak a hrozbu snesení se úředně podařilo zastavit až v roce 1999.

Teď to vlastní občanské sdružení?
Ano, teď to máme my. Od roku 2008, od října, jsme zapsaní v katastru. To nám konečně umožnilo začít hospodařit na svém, protože do té doby jsme pořád pracovali na státním. Platili jsme nájem státu a od státu jsme kupovali materiál, který jsme znovu vraceli do jejich majetku. Celkem jsme na té trati, která měří 6 km, odpracovali práce přibližně v hodnotě – nechali jsme to ocenit – 14 milionů korun.
Naše činnost se zaměřuje na trať, která je dnes památkově chráněná. Dále na vozový park – část je tady, zbytek je v Březně a na základně v Lovosicích. Pak je tu muzeum v Zubrnicích, to vzniklo v roce 1996. Dnes trochu stagnuje, protože koupí trati jsme přesunuli aktivity hlavně na ni, musíme jezdit, to je ten cíl. Předpokládáme ale, že tím provozem si zase něco víc vyděláme a peníze se vrátí zpátky i do muzea.
Pak máme veřejné akce – třeba setkání historických drezín nebo různé tematické akce. Hlídá se, aby byly komerční, a pokud neskončí aspoň nulou, tak se nedělají. U akcí se většinou sleduje ekonomické hledisko, aby nebyly aspoň ztrátové. Pokud jde o nějakou „srdeční“ záležitost, můžeme si dovolit i nějaké to mínus v bilanci.
Poslední odnoží jsou klasické komerční akce. Před 10 lety se tu točili Rebelové a to byla první zkušenost, jak se dají vydělat peníze na ostatní činnosti.

Vy jste tu měli jednu školu, to se sem chodí železničáři školit?
Ta tradice byla založena už v 80. letech. Jedním ze zakladatelů byl ing. Vyhnálek, učitel oboru stavitelství na tehdejší průmyslové škole dopravní v Děčíně. On sem ty studenty „vyháněl“, aby věděli, co je to lopata, štěrk atd. Tato tradice skončila počátkem 90. let, nicméně od roku 1997 jsme to zase obnovili, s přestávkami na 5 let. Skončilo to z jednoduchého důvodu – technické obory jsou dnes v útlumu, byť je to zvláštní, protože po těch lidech je obrovská poptávka. Výchova mladé generace dnes spočívá v tom, že ten, kdo se živí rukama, je jako by méněcenný, což je i třeba stavařina. Už i za pana Vyhnálka bylo vidět, že ten obor se tam drží silou vůle. My jsme si původně mysleli, že se budeme učit od nich, ale pak jsme my museli učit je. Nicméně před 2 lety se na nás obrátila stavební fakulta z ČVUT, která přišla o předmět cvičení, tak jsme se s nimi dohodli a dělají se tu praxe studentů, měřičská cvičení. Obě strany jsou maximálně spokojené a myslím si, že to tady zůstane na dlouhou dobu. Je to tady hezké a je tu zázemí.

To není úzkokolejka …
Ne, má normální rozchod.

Je to propojitelné?

Ano. Naše vozidla jezdí tady po okolí. Máme jízdy na Šumavu a zakázky od obcí, měst a jednotlivců. Máme narozeninové jízdy, dělali jsme tu i svatební vlaky. Předpokládá se, že po zprovoznění trati by vlaky jezdily z Ústí přímo až sem bez přesedání.

Do Úštěku?
Jen sem, do Zubrnic.

Mluvil jste o akcích, které teď utlumujete, jak se soustředíte na to, abyste zprovoznili tu dráhu, co je to za akce?
Velká poptávka je po těch drezínách, s tím jsme začali v roce 1999. Taky nás napadlo udělat jednou do roka přehlídky. Shromáždilo se od 20 do 30 vozidel, početné obecenstvo se sešlo na louce nad nádražím, k tomu nějaký komentář a ukázka i v dobovém oblečení. To mělo velký úspěch a byly na to kupodivu i peníze z různých fondů EU. Byly ročníky 1999, 2002 a 2006. Od března roku 2000 se dělalo i Putování po lokálce každý rok jako zahájení sezony. To byl takový protipól k těm drezínám, kdy jsme se snažili udělat nízkonákladovou akci. Začalo se v Úštěku, a po 13 km se došlo sem. Většinou jsme měli hezké počasí, takže ta účast byla slušná, ale někdy to byl slušný finanční propadák. Z toho důvodu jsou ty akce trochu v útlumu.

Kolik máte členů?
V současné době 30. Jsou to lidi různého věku, bydlišť, povolání a aktivit. To nejaktivnější jádro je taková desítka, s těmi ostatními se nedá moc počítat při akcích, kde je třeba už hlídat nějaké termíny. Jádro táhnou tzv. „Husákovy děti“, moje generace, která ještě byla vychovaná pionýrskou organizací, a byly jí vštěpeny určité manuální dovednosti. Bohužel ta generace mladší už má „horší použitelnost“, takové je zjištění. Nicméně pokud jde o společnou věc, tak se generační rozdíly snáze stírají. Pak je tu generace kolem 50 let a ti už začínají mít zdravotní problémy.

Takže vy fyzicky „makáte“ na té trati …
No, to se jinak nedá. Teď nám třeba z Prahy přijede vagon s 200 pražci, tak se to musí vyložit a každý pražec má 80 kg. Na trati je v koleji 8500 pražců a vyměnilo se jich 5500, protože tu byl projekt v letech 1999–2006, kdy jsme zajišťovali práci pro nezaměstnané z úřadu práce. Díky tomu jsme taky pronikli do života některých místních občanů a dotování těchto aktivit. Ale v roce 2006 šla výkonnost těch lidí natolik dolů, že se projekt ukončil. Takže VPP skončily, přestože to byla významná pomoc.

Už o ně nestojíte?
Stáli bychom, my jsme měli jednoho člověka, který to dělal jako svou hlavní aktivitu v letech 1999–2006, ale bohužel, protože ta trať nebyla naše, byl problém toho člověka zaplatit. Takže od roku 2006 je to zase 100% volnočasová aktivita a pokud tu někdo pracuje, tak jsou to většinou brigádníci-externisti tady v muzeu a ti dělají na DPP. Jinak tu děláme ve svém volnu, o dovolených a tak.

A co nějaké letní tábory? Skauty?
Byly tady projekty, které jsme dělali v letech 2002–06, workcampy od Inexu, ale tam to skončilo na tom, že nám přijelo 20 lidí, přičemž 15 z toho v životě nevidělo lopatu a krumpáč. Takže poté, co jsme do těch podmínek stále psali, že se jedná o extrémně těžkou práci, a stále nám sem chodili ti, co dělat nechtějí, tak jsme s tím skončili v roce 2006.

Jak to máte s místními?
Řeknu to takhle – cestovní ruch, který všude jinde ve světě přináší zisk, je těm vesnicím tady naprosto lhostejný. My jsme byli na mnoha seminářích o cestovním ruchu, které platila Evropská unie. Vyzdvihovalo se tam, že cestovní ruch přinese pracovní místa, tak se tomu v duchu směju, protože pokud to není někde v Krkonoších, tak je to hodně práce za málo peněz.

Myslíte, že to je obecně v ČR anebo jen tady?
To je tady, to jsou Sudety. Lidi tu nemají dost dlouho kořeny a tyto vesnice jsou v podstatě sídliště. Kdo tu má práci, tak dělá v Ústí, tady akorát spí. Kdo tu práci nemá, tak tomu je to jedno. Jediný, kdo se tu občas angažuje, je starosta. Ale z místních nikdo není členem. Pár lidí je z Ústí, z okolí Děčína, pak je tu pět šest lidí z Prahy. A spíš my, přespolní jsme se tu v těch vesnicích zabydleli díky této iniciativě.
Řešili jsme i OPS, ale tam je problém cirkulace vedení, to bychom tady dohromady nedali a spíš to směřuje k tomu, že si ta neziskovka založí s r. o. jako servisní organizaci a na mě by se převedly ty činnosti, které jsou spojeny s nějakým rizikem.

Teď byla schválena novela zákona o OPSkách a v tom není snad ta povinná cirkulace …
Tak uvidíme. Takhle se začínalo, tehdy příspěvky byly snad tisícovka měsíčně, je to v podstatě dodnes ta samá výše, lidi jsou tak naučení, takže na těch příspěvcích se ročně vybere 108 000 Kč. A je to i taková pojistka, když sem někdo ročně dá 15 000 Kč, tak už se mu jen tak nechce se toho vzdát a trochu se tomu tady věnuje.
Až od roku 1996, kdy se otevřelo muzeum, které ze začátku fungovalo na dobrovolném vstupném, jsme ani netušili, že bychom mohli něco vydělávat. Lidi si nás ze začátku pořád pletli se skanzenem a mysleli si, že patříme státu a že nás dotuje, což nebyla pravda. V roce 1999 se zavedlo první vstupné a to bylo 9 a 5 korun.

A už máte vyšší vstupné?
Dnes je 30 a 20 Kč a ještě to trochu zvedneme, protože letos žádná dotace nebyla.
O dotace jsme žádali nejprve u okresu, to bylo řádově pět deset, maximum 20 000 Kč. Dále jsme čerpali z Phare CDC. To byly naše první zkušenosti s fondy EU. Ale nám hodně vadilo, že to bylo postavené tak, že musíme utratit všechny ty peníze. My jsme se snažili, aby se z toho něco opravilo, ale to bylo v rozporu s těmi podmínkami, a nám to bylo líto prostě vyházet ty peníze z okna. Navíc je tam problém ta spoluúčast – poplatky té agentuře, která to dělala.
Pak přišly první dotace od kraje, v roce 2004, na provoz muzea, na jízdy i na kulturní aktivity a to bylo v řádech 100 000 Kč ročně. Dělaly se tady z toho 2 expozice. Loni jsme dostali 130 000 Kč na jeden propustek – dotace z památkového programu Na záchranu kulturních památek a na opravu kolejiště to byla dotace z Ústeckého kraje, 200 000 Kč. Letos je už skoro jistá dotace v hodnotě 280 000 Kč na jeden most, zase z krajského rozpočtu, a možná zase z ministerstva kultury asi 180 000 Kč. Když se trať kupovala v roce 2008, a byla stanovená cena asi na 1 600 000 Kč, tak abychom na to měli, jsme vydělali asi polovinu té částky a druhá polovina byly půjčky a dary vlastních členů sdružení. V roce 2006 jsme zkoumali i možnost bankovních úvěrů a připadalo nám, že ručení majetkem by mohlo vyvážit tu cenu, tak jsme oslovili asi 10 bank. Bavila se s námi jen Poštovní spořitelna a Volksbank, přičemž Poštovní spořitelně se nelíbilo naše hospodaření a posléze se s námi už o žádné půjčce bavit nechtěli. Volksbank byla zvyklá na neziskovky, ale té se nezdálo to ručení, oni si představovali ručení nějakou administrativní budovou v centru Prahy apod. A musím říct, že jsme to nakonec udělali dobře, protože ten způsob, jakým se to financovalo, byl pro nás mimořádně výhodný, půjčky jsou bezúročné, s dlouhou splatností, je to zhruba 400 000 Kč, takže polovina už je splacená, a za 5 let „budeme čistí“.

Členové dávali půjčku?
My jsme dostali kontakt na člověka, který peníze má. Jemu stačilo dát jen o trochu víc, než by měl na úročení, a byl spokojený a my jsme byli spokojení taky, protože půjčka za 2 % se už dnes nesežene.
Trať se prodala díky tomu, že byly 3 pokusy ji koupit – první privatizační projekt běžel v letech 1993–98 a skončilo to na ministerstvu financí, které tehdy chtělo účetní odhad a ten v té době činil asi 8 milionů, takže jsme do toho nakonec nešli. Po změně vedení správní rada odsouhlasila, že to bude za 1 korunu, ale aby se nedráždily drážní odbory, tak se ta částka zvedla na 10 000 Kč. Nicméně to opět skončilo na ministerstvu financí v roce 2001 kvůli požadavku na odhadní cenu, která v té době byla už 20 nebo 30 milionů. V roce 2003 se dráha transformovala, protože se rozdělila na státní dráhy jako ČAS a SŽDCSO a ta dráha už byla uvedená díky změnám v transformačním zákoně jako majetek, který se musí prodat. Nejdřív to připadlo ministerstvu dopravy, které to převedlo na SŽDC a asi 3 roky jsme s nimi hledali způsoby, jak bychom tu dráhu mohli odkoupit. Nakonec SŽDC přistoupila na to, že to pro ně bude čistá nula. My jsme se zavázali, že za ně zaplatíme daň z převodu nemovitosti, ta byla asi milion tři sta, 10 000 Kč byla ta symbolická cena a zbytek byly náklady. Myslím si, že to asi byla poslední železnice, která se v tomto státě prodala tímto způsobem. Hodně nám pomohlo to, že ta dráha byla kulturní památkou, takže jsme měli argument, jak tu dráhu zachovat celou a nepůlit ji. Takže jsme neziskovka, která má svoji železnici. Loni se zařadila do kategorie vlečka s přepravou osob. Už tedy není problém ani majetkový, ani legislativní, jen ten technický a ten postupně řešíme.
 

Mě zaujalo, že máte zápis v obchodním rejstříku jako občanské sdružení, což se mi zdálo velice netypické.
No, ale ono to asi brzy skončí, ten zápis. To vzniklo v 90. letech, kdy se to povolilo kde komu, a tak se tam dostaly i neziskovky. Těch dopravců bylo ale spousta a pravidla se postupně zpřísnila – novelou zákona o drahách –, kde byl požadavek, aby ta osoba byla zapsaná v obchodním rejstříku. Ale to si každý vykládal jinak. My jsme vysvětlovali na ministerstvu dopravy, že neziskovka není objekt primárně založený za účelem podnikání, takže nemůže splňovat jejich parametry. Na ministerstvu ale nepochopí, že děláte něco jako neziskovka anebo za vlastní peníze. V Ústí nás zapsali k soudu, protože jsme to potřebovali na provozování drážní dopravy. To jsme ukončili v roce 2006. Dnes si to najímáme od s. r. o., která se tím zabývá.

Co je to za s. r. o.?
Jmenuje se Místní dráha Mělník–Mladá Boleslav, společnost MBM. Takže ten rejstřík se využívá, ale ty zápisy už nejsou aktuální a asi o něj brzy přijdeme a zůstanou nám jen ty stanovy. A druhá věc je, že my máme dlouhodobou spolupráci s komunitní nadací Euroregion Labe, která nám občas taky nějaké peníze pošle. Když je nějaké grantové kolo, tak se přihlásí 20 neziskovek, přičemž všichni jsou ze sociální a zdravotní oblasti a jedině my tam čníme jako nějaký „atyp“. A díky nám se ukazuje, že neziskovky mají daleko širší záběr.

Jaká je spolupráce přes operační programy Česko–Sasko?
Jsou tady první pokusy, ale bohužel podmínky financování jsou problematické.

Vždyť vaše aktivity jsou výhodné i pro Ústí, za rekreací a čerstvým vzduchem …
Nám dlouho trvalo, než jsme tuhle myšlenku byli schopni přijmout. Ale teď se rodí projekt s Ústeckým krajem, protože ty vazby na kraj jsou tam mnohem jiné než tady.

Děkujeme za rozhovor

 

Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz


Patička - Kontakt

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Oddělení sociálního podnikání
Karlovo náměstí 1359/1, Praha 2
Projekt Rozvoj ekosystému sociálního podnikání
Tel.: 770 116 520
Kontaktní osoba:
Gabriela Kurková
Email: gabriela.kurkova@mpsv.cz 

eumpsv

Copyright 2024 © Ministerstvo práce a sociálních věcí, Rozvoj ekosystému sociálního podnikání (RESP), registrační číslo - CZ.03.02.02/00/22_004/0001397.