Rozhovor - Chceme obstát v konkurenci s normálními firmami
TABUC-PACK s.r.o., chráněná dílna, věnující se papírenské a polygrafické výrobě, je příkladem, že i sociální podnik může být úspěšný. „Chceme obstát v konkurenci s "normálními firmami", prohlašuje Zdeněk Kubát, jednatel společnosti. Jeho dílna se od založení v roce 1999 rozrostla do velkého podniku, který na Teplicku zaměstnává 250 zaměstnanců – z toho 190 občanů se zdravotním postižením a 4 občany s těžkým zdravotním postižením.
Toto zkrácené interview je dalším z rozhovorů se sociálními podnikateli, které jsou saoučástí knihy Petera Mészárose Sociální podnikání 10 úspěšných příkladů z Evropy.
Kdy jste se začali věnovat podnikání a jak vznikl TABUC-PACK?
Začali jsme podnikat v oblasti kartonáže. V roce 1990 vznikla firma TABUC. Chráněnou dílnu TABUC-PACK jsme pak založili v roce 1999. V roce 2004 jsme pak do TABUC-PACKu přibrali polygrafickou dílnu, kterou jsme od roku 1996 provozovali ve firmě TABUC-DRUCK.. Dnes tedy provozujeme pouze jednu společnost – chráněnou dílnu, která se zabývá polygrafií a papírenskou výrobou.
Co vás vedlo k založení chráněné dílny? Musela to být dost zásadní změna v dosavadním způsobu podnikání…
Já i můj společník jsme takoví tepličtí patrioti. Tížila nás situace, kdy jsme byli na druhém místě v celkové nezaměstnanosti v republice, jak ve zdravých, tak i v postižených uchazečích. Řekli jsme si, že bychom pro tento region mohli něco udělat, něco tady vytvořit. Chtěli jsme dokázat, že i handicapovaní lidé dovedou vyrábět kvalitní výrobky. V našem projektu měli přitom handicapovaní lidé pracovat normálně ve výrobním podniku, který dokáže vyrábět kvalitně a ve velkém rozsahu. To se nám podařilo.
Je možné v případě chráněných dílen hovořit o skutečném podnikání, když je závislé na pravidelném příjmu ze státních dotací? Není příliš jednoduché v takto zvýhodněných podmínkách „podnikat“ a následně dosáhnout zisku?
Z médií jsme se dozvídali, jak je výhodné zaměstnávat občany se zdravotním postižením, jak stát podporuje tuto činnost a jak tyto podniky dostávají dotace. Na druhou stranu už ale nikdo neřekl, jaká je skutečnost. Dotace totiž nedostanete automaticky, naopak nakonec třeba nemusíte dostat vůbec nic. Ostatně, kdyby byla chráněná dílna takový zlatý důl, proč by jich nebylo víc?
Takže jak podle vás na to?
Z hlediska udržitelnosti podniku musíme mít vyrovnaný rozpočet, abychom – i bez investic a bez rozvoje – byli na svém: aby měli lidé výplaty, aby byly zaplaceny odvody a DPH. To, co nakonec zbude, je třešnička na dortu, která vám vlastně tvoří zisk.
Jenže když to procentuelně vyčíslíte, zjistíte, že veškeré dotace, které můžu dostat od státu, mi pokryjí asi 21 % veškerých nákladů na jednoho člověka. Takže vidíte, že dotace opravdu nejsou takový byznys, jak se hlásalo. Ale i tak se TABUC-PACK rozvíjí a lidé jsou tu spokojení.
Fungujete už sedmý rok, máte 250 zaměstnanců. Pokládáte se dnes za stabilizovanou firmu?
Do stabilní fáze jsme se dostali po třech letech. Pak jsme začali mít opačný problém: přetlak zakázek. Ono to zní jako pohádka, ale nám se to prostě stalo.. Stáli jsme před otázkou, jestli expandovat a firmu rozvíjet dál, anebo zůstat tou „malou“ chráněnou dílnou – v podstatě se jenom bavit. Tak jsme si řekli „ano“ a šli jsme pomaličku nahoru. Během pěti let jsme vytvořili 250 pracovních míst.
Jak a kde získáváte nové zákazníky?
Nové zákazníky paradoxně nepotřebujeme, protože ti stávající zvedají poptávku po našich výrobcích. Tím, že plníme včas dodávky v rozumných cenách a ve výborné kvalitě, rozšiřují zákazníci množství i sortiment odebíraných výrobků.
Byla ale doba, kdy jste svoje zákaznické portfolio teprve budovali. Co bylo tehdy rozhodující pro získání zakázky? Snažili jste se přesvědčit je i tím, že vaše podnikání má sociální rozměr?
Fungovalo to následujícím způsobem: někam jste přijel a oni vám řekli, že od vás budou odebírat jen tehdy, když budete rychlejší, kvalitnější a levnější. Museli jsme splnit tyhle tři podmínky a to byl největší problém. Co se týče sociálního rozměru, jedna skupina firem vám přímo řekla, že zaměstnáváte „kriply“, tak abyste šel pryč. Pak byla skupina těch, kteří chtěli všechno „zadarmo“. A ti třetí chtěli také všechno „zadarmo“, ale k tomu ještě náhradní plnění. A mezi těmito třemi skupinami jste musel nějak obchodně prorazit.
Co je ve vaší firmě funguje mimořádně s běžnou firmou?
Je to takzvaný minimální nadstav. Když podnikáte s pracovní silou, která je zdravotně postižená, musíte mít aspoň patnáctiprocentní nadstav zaměstnanců. Maximum je sto procent navíc. Stalo se nám třeba, že jsem měl mít na směně devadesát lidí a přišli mi jen tři. Mám tady spoustu srdcařů, lidí, kteří mají cukrovku nebo zase trpí velkými teplotními výkyvy počasí. Za svoje problémy opravdu nemohou a do práce prostě nepřijdou.
A z pohledu lidského?
Mnohokrát vidíte na těch lidech, jak jsou tady šťastní - jsou mezi svými, nemusí sedět za oknem, koukat na ulici a nudit se, protože nemají práci. Tady mohou najít naplnění, vytvářet nějakou hodnotu.
Kdyby chtěl někdo vaši firmu koupit, prodal byste mu ji?
Tuhle otázku jsme řešili počátkem loňského roku. Firma, která nám dodává lepenku z Německa, nám nabídla, že by náš podnik odkoupila. Tenkrát jsme hrdě prohlásili, že nechceme. Neslo by to riziko, že by se z našeho podniku stala normální firma a já bych neměl žádnou záruku, že by tu lidé mohli dál zůstat a pracovat.. Mohl bych sice dostat peníze, se kterými by se mi velmi dobře vedlo do konce života, ale asi bych sám se sebou nedokázal žít.
Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz
