Nejšťastnější hermelín

Trochu tu štípe v očích od pálivé papriky, ale k pláči to není. Proč by taky měl člověk nad zaměstnanci o. s. Portus fňukat? Mají hezké bydlení, kolem sebe lidi, kteří je mají rádi a pomáhají k úspěchu prosperující firmě! Já vím, že to zní banálně. Ale banální to není, protože ani zmínění šikovní zaměstnanci nejsou běžní.

„Co, že tu hledáte? Místo, kde se tu dělají sýry? Jo vy sháníte „Ementály !“ Bodrý čtyřicátník, kterého jsme oslovili v obci Slapy, byl hned v obraze. Sám si prý jejich produkci kupuje k pivu „Ani v Bille takovou dobrotu nemají," pochválil místní delikatesu a poslal nás k budově bývalé fary.

V chráněné dílně, která v ní sídlí, se ementál nevyrábí. Dělají se tu jen nakládané hermelíny a utopence. Laskavá přezdívka, kterou slapský domorodec použil k označení místních pracovníků, je však přesto na místě. Tyto pochutiny totiž vyrábějí těžce mentálně postižení. A na rozdíl od řady jiných podobných pracovišť má jejich produkce i odbyt a úspěch na trhu. "To není samozřejmost“ upozorňuje současná vedoucí této sociální instituce Šárka Michalíková. „Je li někdo mentálně postižen jako oni, budoucnost pro něj většinou znamená jen být odkázán na pomoc jiných a sociální síť státu. V lepším případě jej okolí lituje, v horším případě jím dokonce pohrdá a mluví o něm jako o přítěži. Naši klienti však rozhodně přítěží nejsou. Pracují, za svou práci dostávají mzdu a to, co vyrábějí mají lidé rádi a kupují si to.“

Ranní parta
S jistou dávkou předsudků jsem očekával, že chráněná dílna mentálně postižených výrobců sýra bude trochu ušmudlaná špeluňka. Místo toho je to aseptická kachlíčková „laboratoř“. I místní zaměstnanci jsou vymydlení, zabalení do čisťoučkých bílých plášťů a legračních čepiček. Také suroviny jsou prvotřídní, je zřejmé že to nejsou žádné prošlé skladové zásoby. Jinak tu však panuje relaxovaná atmosféra. Když jsme s fotografem přišli, většina práce byla hotova a tak si členové dopolední směny trochu dobírali brejlatou Terezu. „Musíš se trochu smát, jinak tě žádný mládenec nebude chtít,“ říká Tereze za dětinského smíchu přítomných Blanka Rákosníková.

Paní Blanka je nepostižená mistrová, která má ranní partu na starosti. Nepouští je z očí, věnuje se jim s intenzitou učitelky v mateřské škole. „ Jirko, ty nemáš tác viď?“ Ptá se mladíka, který rozpačitě kouká před sebe. Najednou si zřejmě neví rady s tím, že nemá kam odkládat své jinak zručně naplněné sýrové polotovary. Paní Blanka situaci vyřeší a pak se vrátí ke mně. „Někdy to chce s nimi hodně trpělivosti,“ vysvětluje, „Někteří si pamatují co mají dělat třeba měsíc, někteří to vědí týden. Ale někteří vše zapomenou do druhého dne a často jim musím znovu a znovu radit co mají dělat s každým novým kyblíkem surovin.“

Na své mentálně postižené „podřízené“ nicméně shlíží s láskou a úctou. „Každý je jiný – jsou to ale osobnosti jako my. Jen si s nimi osud trochu zahrál, “ říká Blanka, která kdysi bývala prodavačkou v místních potravinách. To že vyměnila společnost „normálních lidí“ za tuto práci nepovažuje za nic zvláštního. „Víte já jsem měla v rodině dva postižené, takže to pro mě nebyl žádný šok. Navíc jsem ty lidičky znala už z obchodu – tykali jsme si dávno předtím. Když jsem sem nastoupila, nebyl to problém ani pro ně, ani pro mne..“ Mentálně postižení se prý od nepostižených zaměstnanců zas tak neliší. „Jako nám i jim se někdy nechce pracovat, jindy se do toho naopak ženou jako draci. Když bylo třeba urychleně splnit dodávku byli velmi obětaví! Oni jsou totiž na své výrobky hrdí a mrzelo by je, kdyby o tuto práci přišli.“ Nic takového jim naštěstí nyní nehrozí. Po skromném začátku se tu výroba nakládaných sýrů a utopenců slibně rozjela a tak tu postižení nyní vyrábějí pochutiny dokonce ve dvou směnách.

Osudy a lásky
Osudy lidiček z chráněné dílny mi paní Blanka z obavy o soukromí svých svěřenců vyprávět nechtěla, ledacos jsem se však dozvěděl přímo od nich. Jsou totiž povídaví a přátelští. Simona se například usídlila v domě na Vyhlídce. Líbí se jí tam, protože za ní může chodit její nevidomý přítel. Jirka je tu jen pár dnů. Přestěhoval se z sociálního ústavu v Litvínově. Zaměstnání, za které dostává peníze je pro něj novinka - v ústavu chodil sice do dílen, ale byla to jen hra na práci. Takže vypadá šťastně a snaží se.

Olinka je zakladatelka. Patřila k prvním obyvatelům rekonstruované budovy fary. Bydlí tu i dnes, přestože by se svým lehčím postižením mohla i zmíněnou Na vyhlídku, což je dům určený samostatnějším chovancům. Jenomže tady je už doma.
Olinka je docela chytrá, ale trochu plačtivá. Snad proto, že ona na rozdíl od Simony nikdy partnerskou lásku nepoznala. „ O mužských já vůbec nic nevím,“ říká smutně. Zřejmě proto má její náklonnost jen kočička, která s ní bydlí na pokoji. Za to Honzík je samý úsměv. Přitom právě on má z této skupiny postižení nejtěžší – artikuluje jen těžko srozumitelnými skřeky a jeho motorika zvládá jen nejlehčí práce - třeba vybalování hermelínů které jim dodávají ze sedlčanských mlékáren. Pracuje ovšem se záviděnihodným nasazením.

Nápad z kavárny
Zakladatel slapského Portusu Jiří Sobek zřejmě patří k lidem, kteří nejen nemají nouzi o dobré nápady, ale navíc je i umí prosadit. Z projektů, na kterých se mezi jinými podepsal, je možno zmínit třeba veleznámý charitativní projekt Cihla – znáte to, lidé si za finanční pomoc kupují cihly. Za vybrané peníze se vybuduje chráněné bydlení pro postižené. Takhle ostatně vznikal i zde už několikrát zmíněný dům Na vyhlídce.

Když však Sobek s kolegy založil chráněnou dílnu na Slapech, chvíli trvalo, než se mu dařilo najít pro své svěřence produkt, po kterém by byla opravdu poptávka. „Nechtěli jsme dělat co by nikdo nechtěl,“ vzpomíná Jiří. Naštěstí se o tom jednou dal do řeči s Martinem Kotasem, který vlastní Mlýnskou kavárnu na pražské Kampě. „Bavili jsme se o tom, že potřebuji dodavatele nakládaného sýra. A Jiřího Sobka hned napadlo, že to by mohl být ten nejlepší výrobek pro dílnu na Slapech,“ vzpomíná Martin Kotas. Kavárna začala sýr odebírat. „Šel skvěle na odbyt. Nebylo v tom nic jiného, než že byl prostě chutný! My jsme totiž nikde neuváděli, že je to trochu charita, že to vyrábějí mentálně postižení.Upřímně řečeno toho jsme se spíš trochu báli..

Pan Kotas se ovšem o úspěch hermelínu ze Slap postaral i jinak. Právě díky tomu, že mezi jeho generačními známými je hodně vedoucích z dalších pražských hospod, pochoutku začaly odebírat i další podniky. „Někteří měli z produktu chráněné dílny nejdříve strach. Když ale viděli, jak u mě jde tento sýr na odbyt, objednali si ho taky,“ vysvětluje restauratér.

Jiří Sobek už v Portusu nepracuje, poptávka po nakládaném hermelínu ze Slap (a nyní už i po neméně dobrých utopencích) však stále roste. Produkty chráněné dílny dnes odebírá skoro třicet restaurací a skvěle se prodávají i v obchůdku u samotné dílny.

Další štace policistky
Úplně poslední obchodní úspěchy dílny Portus, jsou ovšem už dílem nové manažérky - Šárky Michalíkové. Sympatická mladá paní přitom přišla z překvapivého předchozího místa - z policie. „Nějak jsem měla už dost hrabání se v lidských nepravostech a tady potřebovali pomoci. Navíc jsem ze Slap a mám malé děti, tak se mi to hodilo,“ vysvětluje změnu svého kursu.

Začátky prý pro ni ale nebyly úplně jednoduché. „Je to zvláštní práce, není snadné ji, jak se říká, nenosit domů. A to já přitom většinou s klienty nejsem, jen zajišťuji jejich potřeby.“ Zážitkem pro Šárku třeba bylo, když „na faře“ objevila postiženého muže, kterého znala z policie. Vyšetřovala ho jako zloděje, měl za sebou i pokus o napadení a další přestupky. „Dlouho trvalo než pochopil, že už nejsem policajtka, že jsem tu kvůli němu. Pak jsem s ním však vycházela dobře,“ vzpomíná Šárka.

Když se přiblížily vánoce, mezi ošetřovateli se vedly dlouhé debaty zda vzít tohoto problémového klienta, jinak uklízeného v ústraní, aby nic neprovedl, ke stromečku. „Já byla pro a nakonec jsem ostatní přesvědčila, že může přijít,“ vzpomíná Šárka. Když hříšník opravdu dorazil na oslavu, bylo to dojemné. Vzal si sváteční šaty, vymydlil se, bylo vidět jak je z celé té slávy nadšen, jak je vděčný. „Říkala jsem si - vidíte, a vy jste mu to nechtěli dopřát! Jenomže pak odešel a ukázalo se, že ukradl dárek. Pak jsem to už tak neprožívala – pochopila, jsem, že je potřeba věci brát jak jsou a netrápit se jimi.“

Většina zdejších postižených jsou však podle Šárky opravdu milí lidé. Myslí si to dokonce i Šárčiny malé děti. „Nejdříve jsem měla strach jak to budou vnímat – ale pak jsem zjistila, že ty zvláštní strejdy berou úplně normálně“. Šárka jela s rodinou a s mentálně postiženými ze Slap dokonce i na hory. „Fungovalo to perfektně. Oni ti mentálové jsou vlastně dětmi po celý život. Takže si s těmi mými dobře rozuměli a bylo veselo,“ vzpomíná Šárka Michalíková.

Více o Portus Praha zde.

Autor: Dušan Spáčil MF PLUS

 Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz