Potřebujeme práci, ne lítost
Červnové slunce ostře pálí i v severském Finsku. Když jde Tiia Lagerstamová po hlavní třídě třetího největšího města Tampere na oběd, volí chodník, který polední slunce žhaví nejvíce. Snaha přejít ze stínu do světla je pro její život typická. I když jeden by po vyslechnutí jejího životního příběhu kroutil hlavou proč. Odpověď je v jejím sociálním podnikání, které rozjela a které ji maximálně naplňuje.
Nyní čtyřiatřicetiletá Tiia je postižená od svých devatenácti let. V době, kdy by měl být člověk plný elánu a plánů do budoucna, se jí život převrátil naruby. „Jednou ráno jsem šla do školy a cítila se mizerně. Klátila jsem se ze strany na stranu, ztrácela rovnováhu, skoro jsem neviděla. Školní doktorka mě poslala domů, že se mi zítra udělá dobře,“ vypráví Tiia. Jenže věci se měly trochu jinak. Zdravotní obtíže neustoupily, naopak se stupňovaly, až Tiia ztratila zrak v levém oku úplně a nebyla schopná normálně chodit. „Doktoři mi po pořádném vyšetření řekli: buď je to nádor na mozku, který tlačí na nervy, nebo roztroušená skleróza. Čekání na výsledky bylo příšerné, ďábelské a stupidní,“ vzpomíná na mrazivé chvíle Tiia. „Trvalo dva a půl měsíce, než přišly výsledky testů. A pak to byla moc velká úleva, že to je ´jen´ roztroušená skleróza.“
Od diagnózy utekly další čtyři měsíce intenzivní léčby, než se Tiie vrátilo aspoň něco ze ztraceného zraku. Paralyzovaný nerv dělal problémy, i zdánlivé maličkosti se najednou staly velkými obtížemi. „Musela jsem skončit ve škole, nešlo dále pokračovat. Naštěstí jsem měla ze školy veškerou podporu a i spolužáci mi donesli obrovského plyšového psa se všemi podpisy. To bylo moc povzbuzující,“ říká Tiia, která první symptomy sklerózy zažila už ve svých čtrnácti letech, kdy bavila třídu podivnými škleby. „Nervy v levé části obličeje nereagovaly, takže jsem byla za klauna. Všichni jsme se tomu smáli.“
Navzdory nepřízni osudu a pádu mnoha životních plánů zůstala Tiia pozitivním stvořením. „Jak jsem se s tím vypořádala? To bylo jednoduché. Pořád jsem měla ještě jedno zdravé oko. Je neuvěřitelné, jak si tělo dokáže poradit s problémy, léčí se samo.“
Aby na zákeřnou nemoc myslela co nejméně, vložila Tiia, jak sama říká, více želízek do ohně. Jak jen to šlo, vrátila se zpátky do školy a hlavně rozjela vlastní byznys. Životní smysl našla v sociálním podnikání. Spolu se dvěma kolegy založila social enterprise Katalyyti, který nabízí reklamní, grafické a mediální služby.
„Pracovala jsem v jiné firmě, ale pak jsem slyšela o sociálním podnikání. Zrovna se ta moje bývalá společnost dostala do finančních problémů, takže jsem se spolu se dvěma kolegy trhla. Pamatuju si to jako kdyby to bylo dnes. Seděli jsme nad sklenkou vína a já řekla: Kluci, díky mě máme příležitost začít něco skvělého. A oni odpověděli: OK, pojďme do toho. Bylo to rychlé a jednoduché,“ vybavuje si Tiia.
Více než dva roky po startu Katalyyti rozkvétá do krásy. Těžko byste v Tampere hledali lepší adresu, než na jaké sídlí právě Katalyyti. Ulice Aleksis Kiven lemuje hlavní náměstí, na kterém tepe život. Do prvního patra vyjedete nejstarším výtahem ve městě, projdete kousek po chodbě, zahnete doprava a jste v příjemné kanceláři. Vypadá jako jakákoli jiná. To, že zde pracují dlouhodobě nezaměstnaní a zdravotně postižení lidé, poznáte jen podle berlí, které jsou zavěšené na jedné zdi. Visí tam, aby Tiie pomáhaly ve dnech, kdy se jí vrátí symptomy roztroušené sklerózy – ztráta rovnováhy, neschopnost koordinace pohybů, výpadky zraku. „Berle nemám vůbec ráda, radši se plazím po zábradlí, než abych je použila. Je to pro mě takový symbol bezmoci,“ vysvětluje, proč se u nich nenechá vyfotit.
Nemoci už musela obětovat mnohé. Rozpadl se jí dlouhodobý vztah s přítelem, přišla o možnost mít děti, nemůže řídit auto ani jezdit na kole a zapomenout musela i na milované plachtění po nedalekých jezerech. Energii tak namířila na firmu, kterou ze třetiny vlastní. „Rozjezd nás stál osm tisíc euro a čtyři měsíce příprav. Nebylo to tak těžké. Kdo chce opravdu sociálně podnikat, tomu se to povede,“ tvrdí Tiia.
Její společnosti v začátcích podpořil projekt SYKE, který v regionu organizoval pomoc novým sociálním podnikům. Peníze z Evropské unie šly na legislativní, právní a marketingové rady pro začátečníky. I díky SYKE projektu je Tampere a okolí co se týče sociální ekonomiky zdaleka nejsilnějším regionem ve Finsku. „Během projektu vzniklo 83 sociálních podniků, které zaměstnaly 139 dlouhodobě nezaměstnaných nebo zdravotně hendikepovaných lidí. Ta čísla by byla ještě vyšší, kdybychom započítali všechny, kteří pracovali aspoň chvíli během projektu,“ popisuje Kaj Heiniö ze společnosti Ensimetri, která SYKE spustila.
Ve Finsku to byl zatím největší projekt od roku 2004, kdy vstoupil v platnost zákon o sociálním podnikání. Ten ho definoval jako byznys, ve kterém musí být nejméně třetina zaměstnanců složená z postižených nebo dlouhodobě nezaměstnaných lidí. Podnik musí být registrovaný u ministerstva práce, které poskytuje dotace na mzdy pracovníků. První dva roky je to padesát procent výplaty, třetí rok už jen 60% z původní dotace. „Snad se nám podaří vylobbovat, aby těch šedesát procent aspoň zůstalo. Po třetím roce totiž dotace mizí úplně,“ doplňuje Tiia.
I tak ale Finsko zůstává zemí, které je spolu se skandinávskou ekipou a Velkou Británií v sociálním podnikání nejdále v Evropě. „Jenže když skončil projekt SYKE, novým podnikům už nemá kdo pomoct. Ensimetri to trošku vzdalo, jen čeká na peníze z Evropské unie, které by zaplatily nový projekt,“ říká Tiia.
Pro nováčky může její Katalyytti sloužit jako vzorový příklad. Zaměstnalo dva grafiky, kteří byli dlouhodobě bez práce. A také je hlavním poskytovatelem marketingových služeb sociálním podnikům v Tampere a okolí. „Ve finštině Katalyytti znamená katalyzátor nebo akcelerátor. Mám ráda pomyšlení, že právě my jsme katalyzátorem sociálního podnikání tady v regionu,” usmívá se Tiia, která si hýčká ideu, že skrz podnik pomáhá komunitě a vlastně i společnosti. „Jsem velmi pyšná na to, že jsem spoluvlastník a pracuji v takové firmě. Je to velmi uspokojující pocit zadostiučinění.“
Zatímco ona pečuje o sociální ideu podniku, její kolegové hlídají finanční stránku věci. „Sociální podnik funguje jako jiné firmy, musíte generovat zisk, jinak zaniknete. Zhruba v 85 procentech případů se to na volném trhu daří,“ vypočítává Heiniö. „Pro mě je nejdůležitější sociální aspekt,“ potvrzuje Tiia, „pro kluky-spoluvlastníky jsou to zase peníze. Ale dá se to skloubit v pohodě, nehádáme se. Profit pro nás není rozhodující. Jde nám spíš o image, kterou vytváříme.“
Jsou to vlastně jen drobnosti, které Tiiu i Katalyyti odlišují. Když s úspěšnou blondýnkou sedíte na kávě, nepoznáte, že je postižená. Jen když jde po práci domů, místo výtahu volí atmosféru stařičkého schodiště - a celou dobu se drží zábradlí. I jinak chodí zvolna a trošku kulhá (doma proto radši nechala odstranit všechny prahy). Na počítači má speciální program, který zvětšuje velikost textu, aby ho Tiia mohla snáze přečíst. Ale to je vše.
„Jsme jako zdraví lidé. To, že jsme postižení, neznamená, že se méně snažíme. Sociální podnik není to samé co pečovatelský dům. Prostě potřebujeme práci, ne lítost,“ říká Tiia. Její entuziasmus a optimismus je nakažlivý. I proto chodí po tamperských školách vyprávět o sociálním podnikání. „Teenagery to zezačátku moc nezajímá, ale říkám jim: Zítra vás může srazit autobus a bude to vaše jediná šance. Nakonec je vždycky diskuze a padají v ní zajímavé dotazy,“ přikyvuje spokojeně Tiia. Podobné to je s nemocnicí, kam musí pravidelně chodit na kapačky. „Znají mě, jako bych tam byla zaměstnaná. Když se objeví nějaký nový případ roztroušené sklerózy, volají mi, abych mu nebo jí pomohla. Vědí totiž, že jsem nepřestala žít. Naopak mě nemoc psychicky zocelila. Já nepřežívám, naopak si život moc užívám.''
Autor: Michael Mareš
Zdroj: www.socialni-ekonomika.cz
