Družstevnictví: nová vlna na obzoru?
Navzdory utěšenému rozvoji občanských iniciativ a spolkového života v České republice i nadále čekáme na obrodu dvou tradičních demokratických struktur na pomezí civilní a ekonomické sféry – zaměstnaneckých odborů a družstevního hnutí. Družstva, která jsou předmětem tohoto článku, spojují členský princip spolkového života s parametry, které definují sociální podnikání: zejména demokratické řízení a prospěšnost místní komunitě.
Na rozdíl od běžných obchodních společností, kde se při řízení společnosti odvíjí počet hlasů od velikosti vlastnických podílů, připadá u družstev na každého člena jeden hlas – bez ohledu na to, jaký kapitál do družstva vložil. Z toho plynou obtíže řady družstev v okamžiku, kdy potřebují dodatečné finance na provoz či expanzi. Jelikož neexistuje úměra mezi množstvím investovaného kapitálu a získanými vlastnickými podíly, jedinými investory budou vždy samotní členové družstva. Stejně jako akciové společnosti, vyplácejí dividendy i družstva. Ty se ale neodvíjejí od velikosti vlastnického podílu (který je pro každého člena stejný), ale od objemu nákupů daného člena v rámci družstva.
Ve Velké Británii vznikl první družstevní obchod v roce 1844. V roce 1900 jich existovalo již přes 1 400 a v roce 1919 byla pro budoucí manažery hnutí dokonce otevřena specializovaná škola nazvaná Co-operative College. Postupné slučování družstev dalo vzniknout obřím podnikům. Největší z nich, The Co-operative Group, má dnes 6 milionů členů, 4 500 provozoven a podniká v desítkách oborů. Od konce 70. let se nicméně začínají z iniciativy místních obyvatel opět objevovat samostatné obchody a družstevní hnutí se tak částečně vrací ke svým kořenům. V současné době existuje na 300 tzv. komunitních, tedy členy vlastněných obchodů, ve většině případů vesnických. Pozoruhodné je, že za posledních 20 let jich ukončilo provoz pouze 13. Ve srovnání s britským průměrem, kdy prvních pět let provozu přežije pouze 46 % malých podniků, tyto výsledky skutečně překvapí. V čem vězí úspěšnost družstevních obchůdků?
Podle výzkumu britské Plunkett Foundation napomáhají rozvoji malých spotřebních družstev ekonomické obtíže, kterým čelí běžné komerční podniky – na venkově každoročně ukončí provoz na 400 malých obchodů. Zásadním aspektem je ale právě prožitek spoluvlastnictví – komunitní obchody si místní často vybudují svépomocí, z vlastních úspor, a není nic neobvyklého, že i v běžném provozu vypomáhají jako dobrovolníci. Pod společným vedením zákazníků - vlastníků pak komunitní obchody mnohdy rozšiřují svůj záběr dle potřeb té které komunity a nabízejí například poštovní služby, základní lékařskou péči, případně přidruží k obchodu knihovnu nebo kavárnu.
Družstevnictví má v Británii své zastánce i kritiky. Například v oboru finančních služeb zdůrazňují zastánci družstev úlohu, jakou na trhu hraje diverzita podnikatelských forem. Typ vlastnictví totiž předurčuje chování firem na trzích, kterým v současné době dominují obchodní společnosti orientované na maximalizaci zisku pro anonymní podílníky na úkor zákazníků a často i společnosti jako celku. V souvislosti s vlnou privatizací družstev v 80. a 90. letech se nicméně ukázalo, že po překročení určité velikosti se i družstva mohou začít chovat podobně jako jiné velké korporace. Před svým rozdělením na tři akciové společnosti bylo například výrobní družstvo Milk Marque, vykupující mléko od farmářů, kritizováno za zneužívání svého monopolního postavení. Je také otázkou, nakolik lze zachovat principy demokratické správy u družstev s 18 000 nebo více členy, jako měla Milk Marque. U takto velkých společností členský princip do jisté míry ustupuje do pozadí a riziko ovládnutí společnosti specifickými zájmy se přesouvá od vlastníků podílů k manažerským elitám. Svědky něčeho podobného jsme ostatně v současné době u kampeličky WPB Capital.
Nejfunkčnější jsou tedy podle všeho družstva malá a středně velká. Typů družstev dnes v Británii existuje široká škála: spotřební (například výše zmiňované komunitní obchody nebo řetězce jako COOP či SPAR), výrobní, spořitelní, pojišťovací i úvěrové. Zatím ojedinělé je v Británii spotřebitelské družstvo The Phone COOP, zaměřené na oblast telefonních služeb. Pro ilustraci lze uvést, že v roce 2013 mělo zhruba 60 zaměstnanců a 10 000 členů, mezi něž patří velké neziskové organizace jako Amnesty International a řada významných britských družstev. V roce 2013 vyplatila společnost členům polovinu zisku na dividendách, a to ve výši 2,5 % částky, kterou u společnosti utratili.
Zcela jiným typem družstva je Leading Lives, které poskytuje sociální služby v oblasti péče o osoby s poruchou autistického spektra. Cílem společnosti je umožnit lidem s touto poruchou prožít spokojený život v prostředí, které si sami zvolí a poskytují jim příležitosti k osobnímu i profesnímu růstu. Zároveň pomáhá lidem, kteří se starají o své blízké s touto diagnózou. Leading Lives je na první pohled klasickým poskytovatelem sociálních služeb, jeho provozovatelem však není stát. V této roli jej nahradili sami uživatelé služeb, kteří prostřednictvím volených orgánů celou organizaci spravují a určují, kam bude v budoucnu směřovat. Pokud lze věřit závazkům deklarovaným současnou vládní koalicí, je převod do družstevní správy jednou z cest, kterou se bude Velká Británie ubírat při reformě sociálních služeb. S novým občanským zákoníkem se revitalizuje prostředí pro fungování družstev i v České republice. Teprve budoucnost ukáže, zda se tento model sociálního podnikání po dvaceti letech prudkého úpadku prosadí i u nás.
Autor: Štěpán Zelinger
