Bez ideálů se nedá žít! Rozhovor s paní Táňou Fischerovou

Ve dnech 2. - 3. 4. 2014 proběhla v Národní technické knihovně konference na téma sociální podnikání. Záštitu nad touto konferencí převzala Táňa Fischerová, která se sama angažuje v několika nadacích a obecně prospěšných společnostech. Snaží se poukazovat na to, že naše společnost nefunguje, jak by měla, a dělá vše pro to, aby fungovala. Je přesvědčená, že jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je právě sociální podnikání.

Jak jste se dostala na konferenci sociálního podnikání?

Oslovila mě přímo ředitelka Petra Francová ze společnosti P3 - People, Planet, Profit, která konferenci pořádá. Já jsem před tím ani nevěděla, jak báječnou práci lidé z této společnosti dělají, člověk o všem neví, s každým se nepotká. Smekám před tím, co už mají za sebou a jak pracují. Jsem moc ráda za ten kontakt a za to, že jsme se propojili, určitě spolu budeme dál spolupracovat.

Proč jste nad konferencí převzala záštitu?

Sociální podnikání je mou dlouhodobou láskou, říkám záměrně láskou, protože já to beru nejen rozumově, ale i citově. Nastudovala jsem k tomu hodně různých alternativních ekonomických materiálů a vím, že právě sociální podnikání je pro mě budoucnost a základ světa. Pro mě je čest, že mě sem pozvali, protože to je ta moje cesta, po které já už dávno jdu.

V čem konkrétně vidíte tu budoucnost a základ světa?

Budoucnost vidím právě v tom, že základem veškerého podnikání bude sociální podnikání, jehož zisk se vrací zpátky do společnosti, ne do rukou úzké hrstky lidí, kdy ty peníze zůstávají v místě a neodcházejí na druhý konec světa, samozřejmě malé a střední podniky to doplňují. Pokud se nám nepovede, aby se tohle stalo základem, tak nevidím, jak by svět mohl dál fungovat.

V čem podle Vás tkví sociální podnikání?

Sociální podnikání stojí na vzájemné spolupráci a solidaritě, to je základní a jediný způsob, jak spolu můžou lidé komunikovat. Je nutné vymýtit ten přebujelý egoismus rozšířený neoliberálními ekonomy a novináři, kteří se nám snaží vnuknout myšlenku, že když člověk pracuje pro sebe, tak pracuje pro společnost. To je nesmysl, protože když pracuje pro sebe, nepracuje pro ty druhé, často pracuje právě na úkor těch druhých a na úkor prostředí, ve kterém žije. Někde jsem teď četla větu, podle které já už dávno žiju – čím méně chce člověk pro sebe, tím více je tu pro ty druhé. Základ je v tom, že já pracuju pro druhé a dávám jim to, co je ve mně nejlepší, a ostatní mi zas dávají to nejlepší ze sebe. Až se tohle stane normou, bude na světě líp.

Přesvědčila jste se Vy sama, že to může fungovat v praxi?

Fungovat to může na základě autentického družstevnictví, které tady bylo za první republiky, družstevnictví založené na rovnosti hlasů a podniků. Můžeme to i dnes vidět v mnoha částech světa, například v Anglii, Německu, celé Baskicko je vlastně jedno velké družstvo. Tak to funguje ideálně, nebo lépe řečeno – méně to podléhá krizím.

Za první republiky bylo u nás družstevnictví nesmírně propracované, ze světa se k nám jezdili dívat, jak to tady funguje. Pět miliónů lidí bylo zaměstnáno v družstevnictví. Problém je v tom, že to naše paměť úplně zasula, ty dvě totality to zlikvidovaly natolik, že když řeknete družstvo, všichni si představí, že jsou to ta bývalá komunistická centralizovaná družstva, která tyto myšlenky vytunelovala a název si přisvojila. Ale každopádně máme na co navazovat, jde jen o to si tu paměť osvěžit a uvědomit si, jak velkolepou minulost máme za sebou a že tento model je stále funkční a aktuální... Dnešní ekonomický systém je systém nemocný, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Řítíme se do zkázy, prvním krokem je si to uvědomit a druhým začít konečně něco dělat.

Vy toho pro ostatní a celkově pro společnost děláte spoustu. Jste členkou několika neziskových organizací a veřejně prospěšných společností. Co Vás vedlo k tomu se tak společensky a lidsky angažovat?

Mně to vždycky bylo vlastní, já to mám v sobě odjakživa a jen to rozvíjím. Upevnilo se to poznáváním, v čem žijeme, a potřebou to změnit.
Člověk je samozřejmě šťastnější, když něco pro někoho dělá, než když rabuje.
Pomáhat druhým by mělo být samozřejmostí pro každého.

To je krásný ideál – abychom se neobohacovali jeden na úkor druhého, ale abychom se obohacovali navzájem jeden druhým. Vy sama říkáte, že vlastně základem každého hnutí i člověka jsou právě ideály. Jak lze ideál naplnit a žít ho jako realitu?

Někdy je to těžké, ale člověk hlavně nesmí ty ideály ztratit, nesmí se nechat odradit, musí za nimi stále jít. Já jsem zažila mockrát, když mi nasazovali hlavu klauna s tím, že jsem sice roztomilá, ale mám to v hlavě trochu zpatlané. Člověk to ale musí brát jako součást nějaké mocenské hry a nevěnovat tomu tolik pozornosti, musí se spojit s těmi, kteří tomu rozumí, s podobně smýšlejícími, v nich hledat naději.
Vždyť bez ideálů nemůžete žít, bez ideálů se nemůžete ani probudit. Kdo nemá ideály, je nemocný člověk, ideály vám dávají sílu, dávají vašemu životu smysl, dávají vám cíle a umožňují vám je naplňovat.

Sociální podnikání je společensky odpovědné podnikání. Vy sama zdůrazňujete nezbytnost přijetí odpovědnosti pro člověka i pro lidstvo. V čem tu odpovědnost vidíte?

Člověk musí přijmout odpovědnost za sebe, za svoje myšlení, chování, za všechno, co dělá, ale musí přijmout zodpovědnost i za ty druhé, za sociálně slabé, za nemocné, za společnost. Nepřijetí odpovědnosti je vlastně rakovina té společnosti, protože tím se rozšiřuje a stále více prohlubuje ten egoismus, který se projevuje jen v myšlení na sebe a nejbližší okolí. Odpovědnost podle mě znamená převzít zodpovědnost za svůj život, ale právě nejen za svůj. Musíme převzít odpovědnost i za svět, ve kterém žijeme, aby se nám v něm žilo lépe.

 

Zdůrazňujete důležitost přesahování hranic osobního zájmu a otevřenosti oddat se kvalitám vyšším. Co pro Vás představuje vyšší kvalitu života?

Aby člověk měl svou lidskou důstojnost a mohl se tvořivě rozvíjet, aby mohl pracovat na tom, pro co má talent, co bude dělat s láskou, aby nemusel pracovat jen proto, že si musí vydělat na zaplacení složenky. Až bude společnost na téhle úrovni, tak se všechno promění.

Jedním z Vašich oblíbených citátů je: „Cesta vzniká tím, že na ni vstoupí lidská noha.“ Vy už jste na tu cestu, jak jste říkala na začátku našeho rozhovoru, dávno vstoupila. Kam ta cesta vede?

Vede k Bohu, k tvorbě, solidaritě a spolupráci. Mou životní cestou je ukázat, že právě existuje i jiná cesta než ta, po které právě jdeme.

 

Autorka: Drahomíra Broková